A2: Lilie.

Bibliografické údaje

Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena. In: Karel Jaromír ERBEN: Jaroslav Pospíšil, Praha 1861, 8 + 184 s.

A2 obsah

Text

[117]
Umřela panna v době jarních let, Jako když uschne mladé růže květ; Umřela panna, růže v poupěti – Škoda jí, škoda v zemi ležeti! „Nedávejte mne ve vsi na hřbitov, Tam bývá nářek sirotků a vdov; Tam slzí hořkých mnoho plynulo: Srdéčko mé by hořem hynulo. „Pochovejte mne v pod-zelený les, Tam na mém hrobě kvésti bude vřes; Ptáčkové mi tam budou zpívati: Srdéčko moje bude plesati.“
118
Neminul ještě ani rok a den, Hrob její drobným vřesem povlečen; Nepřišlo ještě ani do tří let: Na jejím hrobě vzácný květe květ. Lilie bílá – kdo jí uviděl, Každého divný pojal srdce žel; Lilie vonná – kdo jí pocítil, V každém se touhy plamen roznítil. – „„Hoj, moje chaso! vraného mi stroj! Chce mi se na lov pod zelenou chvoj, Chce mi se na lov pod jedlový krov: Zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!““ Halohou! halou! v chrtů poštěkot, Příkop nepříkop! – hop! a plot neplot: Pán na vraníku napřaženou braň, A jako šipka před ním bílá laň. „„Halohou! halou! vzácná moje zvěř: Nespasí tebe pole ani keř!““ Zdviženo rámě, jež ji probije – Tu místo laňky – bílá lilie.
119
Pán na lilii hledí s údivem, Rámě mu kleslo, duch se tají v něm; Myslí a myslí – prsa dmou se výš, Vůní či touhou? kdo mu rozumíš? „„Hoj sluho věrný! ku práci se měj: Tu lilii mi odtud vykopej; V zahradě své chci tu lilii mít – Zdá mi se, bez ní že mi nelze být! „„Hoj sluho věrný, důvěrníče můj! Tu lilii mi střez a opatruj, Opatruj mi ji pilně v den i noc – Divná, podivná k ní mě pudí moc!““ Opatroval ji jeden – druhý den, Pán její vnadou divně přeblažen; Leč noci třetí, v plné luny svit, Pospíchá sluha pána probudit. „„„Vstávej, pane můj! chyba v odkladě: Tvá lilie se vláčí po sadě; Pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas: Tvá lilie si divný vede hlas!“““ –
120
„Životem vrátkým smutná živořím, Co v poli rosa, co na řece dým: Jasně slunečný svitne paprslek – Rosa i pára, i můj zhyne věk!“ – „„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám: Před sluncem jistou ochranu ti dám; Zdi pevné budou tvojí záštitou, Ač, duše milá, budeš chotí mou.““ Vdala se za něj; blaze bydlila, Až i synáčka jemu povila. Pán hody slaví, štěstí svého jist: Tu mu královský posel nese list. „Můj věrný milý!“ tak mu píše král, „Chci, aby zejtra ke službě mi stál; Chci, aby přijel každý věrný lech, Potřeba velká – všeho doma nech.“ Smutně se loučil s milou chotí svou, Jakoby tušil svou nehodu zlou. „„A když mi strážcem nelze býti tvým, Svou matku tobě strážcí zůstavím.““
121
Špatně mu matka vůli plnila, Špatně manželku jeho střežila; Na nebi slunce – pobořena síň: „Zhyň, paní noční! zhyň obludo, zhyň!“ Pán jede domů – dosti služby jest; Tu mu žalostná v ústrety jde věst: „„„Tvé pacholátko již ti nežije, A po tvé paní – svadlá lilie!“““ „Ó matko, matko, ty hadice zlá! Čím ublížila tobě žena má? Otrávila jsi žití mého květ: Bodejž i tobě zčernal boží svět!“

Obsah zdrojové publikace