A2: Vodník.

Bibliografické údaje

Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena. In: Karel Jaromír ERBEN: Jaroslav Pospíšil, Praha 1861, 8 + 184 s.

A2 obsah

Text

[97]
I. Na topole nad jezerem Seděl Vodník pod večerem: „Sviť měsíčku, sviť, Ať mi šije niť. „Šiju, šiju si botičky Do sucha i do vodičky: Sviť měsíčku, sviť, Ať mi šije niť. „Dnes je čtvrtek, zejtra pátek – Šiju, šiju si kabátek: Sviť měsíčku, sviť, Ať mi šije niť.
98
„Zelené šaty, botky rudé, Zejtra moje svatba bude: Sviť měsíčku, sviť, Ať mi šije niť.“
II. Ráno, raníčko panna vstala, Prádlo si v uzel zavázala: „Půjdu, matičko, k jezeru, Šátečky sobě vyperu.“ „„Ach nechoď, nechoď na jezero, Zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: Nechoď dceruško k vodě ven. „„Perly jsem tobě vybírala, Bíle jsem tebe oblíkala, V sukničku jako z vodních pěn: Nechoď dceruško k vodě ven. „„Bílé šatičky smutek tají, V perlách se slzy ukrývají, A pátek nešťastný je den, Nechoď dceruško k vodě ven.““ –
99
Nemá dceruška, nemá stání, K jezeru vždy ji cos pohání, K jezeru vždy ji cos nutí, Nic doma, nic jí po chuti. – První šáteček namočila – Tu se s ní lávka prolomila, A po mladičké dívčině Zavířilo se v hlubině. Vyvalily se vlny zdola, Roztáhnuly se v šírá kola; A na topole podlé skal Zelený mužík zatleskal.
III. Nevesely, truchlivy Jsou ty vodní kraje, Kde si v trávě pod leknínem Rybka s rybkou hraje. Tu slunéčko nezahřívá, Větřík nezavěje: Chladno, ticho – jako žel V srdci bez naděje.
100
Nevesely, truchlivy Jsou ty kraje vodní; V poloutmě a v polousvětle Mine tu den po dni. Dvůr Vodníkův prostranný, Bohatství v něm dosti: Však bezděky jen se v něm Zastavují hosti. A kdo jednou v křišťálovou Bránu jeho vkročí, Sotva ho kdy uhlédají Jeho milých oči. – Vodník sedí mezi vraty, Spravuje své sítě, A ženuška jeho mladá Chová malé dítě. „Hajej, dadej mé děťátko, Můj bezděčný synu! Ty se na mne usmíváš, Já žalostí hynu.
101
„Ty radostně vypínáš Ke mně ručky obě: A já bych se radš viděla Tam na zemi v hrobě. „Tam na zemi za kostelem U černého kříže, Aby má matička zlatá Měla ke mně blíže. „Hajej, dadej, synku můj, Můj malý Vodníčku! Kterak nemám zpomínati Smutná na matičku? „Starala se ubohá, Komu vdá mne, komu? Však ani se nenadála, Vybyla mne z domu! „Vdala jsem se, vdala již, Ale byly chyby: Starosvati – černí raci, A družičky – ryby!
102
„A můj muž – bůh polituj! Mokře chodí v suše, A ve vodě pod hrnéčky Střádá lidské duše. „Hajej, dadej můj synáčku S zelenými vlásky! Nevdala se tvá matička Ve příbytek lásky. „Obluzena, polapena V ošemetné sítě, Nemá žádné zde radosti, Leč tebe, mé dítě!“ – „„Co to zpíváš, ženo má? Nechci toho zpěvu! Tvoje píseň proklatá Popouzí mne k hněvu. „„Nic nezpívej, ženo má! V těle žluč mi kyne: Sic učiním rybou tebe, Jako mnohé jiné!““ –
103
„Nehněvej se, nehněvej, Vodníku, můj muži! Neměj za zlé rozdrcené, Zahozené růži. „Mladosti mé jarý štěp Přelomil jsi v půly: A nic jsi mi po tu dobu Neučinil k vůli. „Stokrát jsem tě prosila, Přimlouvala sladce, Bys mi na čas, na kratičký, Dovolil k mé matce. „Stokrát jsem tě prosila V slzí toku mnohém, Bych jí ještě naposledy Mohla dáti s bohem! „Stokrát jsem tě prosila, Na kolena klekla: Ale kůra srdce tvého Ničím neobměkla!
104
„Nehněvej se, nehněvej, Vodníku, můj pane! Anebo se rozhněvej, Co díš, ať se stane. „A chceš-li mne rybou míti, Abych byla němá: Učiň mne radš kamenem, Jenž paměti nemá. „Učiň mne radš kamenem Bez mysli a citu: By mi věčně žel nebylo Slunečního svitu!“ – „„Rád bych, ženo! rád bych já Věřil tvému slovu: Ale rybka v šírém moři – Kdo ji lapí znovu? „„Nezbraňoval bych ti já K matce tvojí chůze: Ale liché mysli ženské Obávám se tuze!
105
„„Nuže – dovolím ti já, Dovolím ti z důly: Však poroučím, ať mi věrně Splníš moji vůli. „„Neobjímej matky své, Ani duše jiné: Sic pozemská tvoje láska, S nezemskou se mine. „„Neobjímej nikoho Z rána do večera: Před klekáním pak se zase Vratiž do jezera. „„Od klekání do klekání Dávám lhůtu tobě: A však mi tu na jistotu Zůstavíš to robě.““
IV. Jaké, jaké by to bylo Bez slunéčka podletí? Jaké bylo by shledání Bez vroucího objetí?
106
A když dcera v dlouhém čase Matku svou obejme zase, Aj, kdo může za zlé míti Laskavému dítěti? Celý den se v pláči těší S matkou žena z jezera: „S bohem, má matičko zlatá! Ach, bojím se večera!“ – „„Neboj se, má duše drahá! Nic se neboj toho vraha; Nedopustím, by tě v moci Měla vodní příšera!““ – Přišel večer. – Muž zelený Chodí venku po dvoře; Dvéře klínem zastrčeny, Matka s dcerou v komoře. „„Neboj se, má drahá duše! Nic ti neuškodí v suše, Vrah jezerní nemá k tobě Žádné moci nahoře.““ –
107
Když klekání odzvonili, Buch buch! venku na dvéře: „„„Pojď již domů, ženo moje! Nemám ještě večeře.“““ – „„Vari od našeho prahu, Vari pryč, ty lstivý vrahu! A co dřív jsi večeříval, Večeř zase v jezeře!““ – O půlnoci buch buch! zase Na ty dvéře zpukřelé: „„„Pojď již domů, ženo moje! Pojď mi ustlat postele.“““ – „„Vari od našeho prahu, Vari pryč, ty lstivý vrahu! A kdo tobě prvé stlával, Ať ti zase ustele!““ – A po třetí buch buch! zase, Když se šeřil ranní svit: „„„Pojď již domů, ženo moje! pláče, dej mu pít!“““ –
108
„Ach matičko! muka, muka – Pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, Nech mne, nech mne zase jít!“ – „„Nikam nechoď, dcero moje! Zradu kuje vodní vrah; Ač že péči máš o dítě, Mně o tebe větší strach. Vari, vrahu, do jezera! Nikam nesmí moje dcera; A pláče-li tvé děťátko, Přines je sem na náš prah.““ – Na jezeře bouře hučí, V bouři dítě naříká: Nářek ostře bodá v duši, Potom náhle zaniká. „Ach matičko, běda, běda! Tím pláčem mi krev usedá: Matko má, matičko zlatá, Strachuji se z Vodníka!“ –
109
Něco padlo. – Pode dveřmi Mok se jeví – krvavý; A když stará otevřela, Kdo leknutí vypraví! Dvě věci tu v krvi leží – Mráz po těle hrůzou běží: Dětská hlava bez tělíčka A tělíčko bez hlavy.

Obsah zdrojové publikace