A2: Záhořovo lože.

Bibliografické údaje

Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena. In: Karel Jaromír ERBEN: Jaroslav Pospíšil, Praha 1861, 8 + 184 s.

A2 obsah

Text

[75]
I. 1Šedivé mlhy nad lesem plynou, 2Jako duchové vlekouce se řadem; 3Jeřáb ulétá v krajinu jinou – 4Pusto a nevlídno ladem i sadem. 5Vítr od západu studeně věje, 6A přižloutlé listí tichou píseň pěje. 7Známá-tě to píseň; pokaždéť v jeseni 8Listové na dubě šepcí ji znova: 9Ale málo kdo pochopuje slova, 10A kdo pochopí, do smíchu mu není. 11Poutníče neznámý v hábitě šerém, 12S tím křížem v ruce na dlouhé holi, 13A s tím růžencem – kdo jsi ty koli, 14Kam se ubíráš nyní pod večerem? 15Kam tak pospícháš? tvá noha bosa, 16A jeseň chladná – studená rosa:
76
17Zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi, 18Dobréhoť hosta každý rád vidí. – 19Poutníče milý! – leč ty’s ještě mladý, 20Ještě vous tobě nepokrývá brady, 21A tvoje líce jako pěkné panny – 22Což ale tak bledé a smutně svadlé, 23A tvoje oči v důlky zapadlé! 24Snad je ve tvém srdci žel pochovaný? 25Snad že neštěstí tvé tělo svíží 26Lety šedivými dolů k zemi níží? 27Mládenče pěkný! nechoď za noci, 28Možné-li, budem rádi ku pomoci, 29A při nejmenším snad potěšíme. 30Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu: 31Neníť bez léku nižádného želu, 32A mocný balzam v důvěře dříme. – 33Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne, 34Neníť ho možné ze snův vytrhnouti! 35A tam již zachází v chrastině jedné: 36Pán bůh ho posilň na jeho pouti!
77
II. 37Daleké pole, široké pole, 38Předlouhá cesta přes to pole běží, 39A podlé cesty pahorek leží, 40A dřevo štíhlé stojí na vrchole: 41Štíhláť to jedlice – však beze snětí, 42Jen malá příčka svrchu přidělána, 43A na té příčce přibitý viděti 44Rozpjatý obraz Krista pána. 45Hlavu krvavou v pravo nakloňuje, 46Ruce probité roztahuje v šíři: 47V dvě světa strany jimi ukazuje, 48V dvě strany protivné, jakož cesta míří: 49Pravou na východ, kdež se světlo rodí, 50Levou na západ, kdež noc vojevodí. 51Tam na východě nebeská je brána, 52Tam u věčném ráji bydlí boží svatí; 53A kdo dobře činí, čáka jemu dána, 54Že se tam s nimi též bude radovati. 55Ale na západě jsou pekelná vrata, 56Tam plane mořem síra i smola, 57Tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá, 58Zlořečené duše v ohnivá kola. 59V pravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti, 60Však od levice vysvoboď své děti!
78
61Tu na tom pahorku, leže na kolenou, 62Náš mladý poutník v ranním světla kmitu, 63Okolo kříže ruku otočenou, 64Vroucně objímá dřevo beze citu. 65Brzy cos šepce, slzy roně z oka, 66Brzy zase vzdychá – těžce, z hluboka. – 67Takto se loučí od své drahé panny 68Mládenec milý v poslední době, 69Ubíraje se v cizí světa strany, 70Aniž pak věda, sejdou-li se k sobě: 71Ještě poslední vroucí obejmutí, 72Ještě políbení jako plamen žhoucí: 73Již měj se tu dobře, dívko přežádoucí: 74Chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! – 75Tvář jako stěna, pohledění ledné, 76Ale v srdci plamen zhoubný, divoký, 77Náhle se poutník se země zvedne, 78A k západu rychlé zaměří kroky. – 79Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí: 80Pán bůh ho potěš na jeho pouti!
79
III. 81Stojí, stojí skála v hlubokém lese, 82Podlé ní cesta v habrovém houští, 83A na té skále dub velikán pne se, 84Král věkovitý nad věčnou pouští: 85K nebesům holé vypínaje čelo, 86Zelená ramena drží na vše strany; 87Tuhý oděv jeho hromem rozoraný, 88A pod oděvem vyhnilé tělo: 89Dutina prostranná, příhodná velmi – 90Pohodlný nocleh líté lesní šelmy! 91A hle! pod tím dubem na mechovém loži, 92Čí je ta postava veliká, hrozná? 93Zvíře či člověk v medvědí koži? 94Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná! 95Tělo jeho – skála na skále ležící, 96Údy jeho – svaly dubového kmene, 97Vlasy a vousy v jedno splývající 98S ježatým obočím tváři začazené; 99A pod obočím zrak bodající, 100Zrak jedovatý, podobný právě 101Zraku hadímu v zelené trávě. 102Kdo je ten člověk? a to mračné čelo,
80
103Jakými obmysly se jest obestřelo? 104Kdo je ten člověk? co chce v této poušti? – 105Nic se mne neptej! ohledni se v houští 106S obé strany cesty; zeptej se těch kostí, 107Ježto tu leží práchnivějíce; 108Zeptej se těch černých, nevlídných hostí, 109Ježto tu krákají obletujíce: 110Ti mnoho viděli – ti vědí více! 111Tu však muž lesní s lože svého skočí, 112Zrak upřený v cestu divoce plane; 113Kyjem ohromným nad hlavou točí, 114A skok za skokem prostřed cesty stane. 115Kdo přichází cestou? – V hábitě mládenec, 116Kříž maje v ruce, za pasem růženec! – 117Utec mládenče! obrať se zpátky! 118Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí. 119Život-tě lidský i bez toho krátký, 120A škoda tvého panenského mládí! 121Obrať se, utíkej, co ti síla stačí, 122Dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí, 123A neroztříští tvou hlavičku v kusy! –
81
124Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém 125Jde dále předse povlovným krokem, 126Kde života svého pozbyti musí. – 127„Stůj červe! kdo jsi? kam tě cesta vede?“ – 128Zastavil se poutník, zvedna líce bledé: 129„„Jsem zatracenec““ – odpovídá tiše – 130„„Do pekla cesta má, do satanské říše.““ – 131„Hoho! do pekla? – Čtyřicáté léto, 132Co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval, 133Mnoho vidíval, ale písně této 134Potud mi nikdo ještě nezazpíval! – 135Hoho! do pekla? netřeba ti kroků, 136Sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! – 137Však až se naplní můj počet roků, 138Přijdu snad za tebou také na snídaní!“ – 139„„Nic ty se nerouhej milosti boží! 140Dříve než jsem viděl den života prvý, 141Zapsán jsem peklu otce svého krví 142Klamem ďábelským – pro pozemské zboží. 143Milost boží velká! a znamení kříže 144Zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
82
145Porazí Satana se vší jeho mocí! 146Milost boží velká! ta ráčí dáti, 147Že se slabý poutník co vítěz navrátí, 148Dobuda zápisu z pekelné noci.““ – 149„Co pravíš? – za těch let, za čtyřiceti, 150Bez počtu jsem jich do pekla zkáltil, 151Však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! – 152Slyš červe! jsi mladé heboučké pleti, 153Bylbys mi dobře, místo tuhé zvěři, 154Za malou pochoutku dnes na večeři: 155Ale pustím tě – nechám tebe jíti – 156Však ještě nikdo, co jich tu šlo koli, 157Neušel mojí sukovité holi! – 158Pustím tě červe! ale to chci míti: 159Přisahej, že potom věrně mi povíš, 160Co v pekle uvidíš, a čeho se dovíš.“ – 161I vztýčil se poutník, a vysoko zdviže 162Hůl svou poutnickou se znamením kříže: 163„„Přisahám na kříže svatého slávu, 164Že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!““
IV. 165Minula zima, sníh na horách taje, 166V údolích povodeň od sněhu a deště;
83
167Jeřáb se vrací z dalekého kraje: 168A však náš poutník nepřichází ještě. 169V zeleň oděly se v lese ratolesti, 170Fijala pode křem milou vůni dýše; 171Slavík vypravuje dlouhé pověsti: 172Ale žádná zpráva z pekelné říše. 173Ušlo jaro – léto; již se dnové krátí, 174Povětří chladne, listí opadává: 175Z pekla však žádná, žádná nejde zpráva. 176Zdali se poutník přece ještě vrátí? 177Zdali nekleslo cestou jeho tělo? 178Zdali ho peklo v sobě nepožřelo? – 179Lesní muž pod dubem s vysokého stanu 180Škaredě pohlíží v západní stranu; 181Sedí a bručí: „Co jich tu šlo koli, 182Neušel nikdo mé sukovité holi! 183Jen jednoho jsem na slovo vsadil, 184Jen toho jednoho – a ten mne zradil!“ – 185„„Ó nezradil tebe!““ – ozval se týmž časem 186Podlé muže poutník povýšeným hlasem; 187Postava přímá, oko přísné, smělé, 188Studený poklid na jeho čele,
84
189A z jeho bledé, ušlechtilé tváře 190Jakoby planula slunečná záře. 191„„Nezradil jsem tebe! přísahou ztuha 192Zavázal jsem se ti, hříšný boží sluha; 193A nyní přisahám ještě tobě znova: 194Přisahám na kříže svatého slávu, 195Že tobě věrnou z pekla nesu zprávu!““ 196Zachvěl se muž lesní, slyše tato slova, 197A vyskočil zhůru, sáhna po své zbroji: 198A však jako bleskem omráčený stojí – 199Nesneseť zrak jeho zraku poutníkova. 200„„Tuto seď a slyš! pověsti hrůzy 201Zvěstuji tobě po pekelné chůzi; 202O hněvu božím slovo moje svědčí: 203Ale milost božská neskončeně větší!““ 204Vypravuje poutník, co v pekle spatřil: 205Moře plamenův – břidké ďáblův pluky; 206A kterak se život s věčnou smrtí sbratřil 207Na věčné, vždy nové zatracencův muky. – 208Muž lesní pod dubem zamračený sedí, 209Nemluví slova – jen před sebe hledí.
85
210Vypravuje poutník, co v pekle slyšel: 211Úpěnlivé nářky – zlořečené klení – 212Volání pomoci – však nikoho není, 213Kdoby tu potěšil, kdo k pomoci přišel, 214Jen věčná kletba, věčné zatracení! – 215Muž lesní pod dubem zamračený sedí, 216Nemluví slova – jen před sebe hledí. 217Vypravuje poutník, jak znamením kříže 218Přinutil Satana, pekelné kníže, 219Rozkázati ďáblu, strůjci klamu zlého, 220Aby zase vrátil krví psanou blánu. 221Protivil se ďábel pekelnému pánu, 222Nevrátil zápisu dle rozkazu jeho. 223Rozlítil se Satan a v zlosti své velí: 224„Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!“ – 225Učinila rota dle jeho rozkazu, 226Připravila lázeň z ohně a mrazu: 227S jedné strany hoří jako uhel zňatý, 228S druhé strany mrzne v kámen ledovatý; 229A když vidí rota míru naplněnu, 230Obrací zmrzlinu opak do plamenů. 231Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí, 232Až ho pak již smysl i cit pomíjí.
86
233Tu pokynul Satan, rota odstoupila, 234A síla zas nová ďábla oživila. 235Ale když propuštěn opět dýše lehce, 236Krví psané blány přec vydati nechce. – 237Rozlítiv se Satan, káže ve svém hněvu: 238„Nuže ať obejme pekelnou děvu!“ – 239A byla ta děva z železa skuta, 240Rámě vztažené k toužebné milosti: 241Přivinula ďábla na svá prsa krutá, 242A zdrceny jsou všecky jeho kosti. 243Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí, 244Až ho pak již smysl i cit pomíjí. 245Tu pokynul Satan, panna povolnila, 246A síla zas nová ďábla oživila. 247Ale když propuštěn opět dýše lehce, 248Krví psané blány přec vydati nechce. – 249I zařičel Satan poslední své slovo: 250„Uvrzte jeho v lože Záhořovo!“ – 251„V lože Záhořovo? v Záhořovo lože?“ – 252Volá v uděšení muž divý v lese, 253Hrozné tělo jeho osykou se třese, 254A pot vyráží z tuhé čela kože.
87
255„Lože Záhořovo! – Záhoř je to jmeno, 256Od matky mé někdy často vysloveno, 257Když učívala mne plésti rohože, 258Když mi rohožemi na mechu stlávala, 259A vlčí kožinou mne přikrývala. 260A nyní v pekle Záhořovo lože –? 261Však pověz mi ty – ty sluho boží, 262Co čeká Záhoře na pekelném loži?“ – 263„„Spravedliva jest pomsty boží ruka, 264Leč ukryto věčné jeho usouzení: 265Neznámáť mi sice tvá pekelná muka, 266Ale tvých zločinů nic menší není. 267Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova, 268Zhroziv se pokuty lože Záhořova, 269Krvavý zápis vrátil bez prodlení!““ – 270Stoletá sosna na chlumové stráni 271Hrdě vypíná k nebi své témě: 272I přijde sekera, sosna hlavu sklání, 273A těžkým pádem zachvěje se země. 274Divoký tur lesní v bujnosti své síly 275Z kořene vyvrací mocná v lese dřeva: 276Proboden oštěpem, potácí se chvíli, 277A padne, v bolesti smrtelné řeva. –
88
278Takto muž lesní. Poražen tou zvěstí 279Na zemi klesá ve smrtelném strachu; 280Řve a svíjí se, bije v hlavu pěstí, 281Nohy poutníkovy objímaje v prachu: 282„Smiluj se, pomoz, pomoz muži boží! 283Nedej mi dospěti k pekelnému loži!“ – 284„„Nemluv takto ke mně! červ jsem, roveň tobě, 285Bez milosti boží ztracen věčně věkův: 286K ní ty se obrať, od ní prose lékův, 287A čiň pokání v pravé ještě době.““ – 288„Kterak mám se káti? viz tu na mé holi 289Ty řady vrubův: co jich tu jest koli – 290Spočti je, můžeš-li – ta známka každá, 291Každý ten vroubek jest jedna vražda!“ – 292I zvedne poutník, k zemi se nakloně, 293Hůl Záhořovu – kmen mocné jabloně – 294A zarazí ji v tvrdé skály témě, 295Jako tenký proutek do zorané země. 296„„Tu kleč přede svědkem svých hrozných činů, 297Kleč ve dne v noci, ukrutný zlosynu!
89
298Času nepočítej, nedbej žízně, hladu, 299Jedno počítej svých zločinů řadu, 300Lituj a pros boha, aby smazal vinu. 301Vina tvá jest velká, těžká, bez příkladu: 302Bez příkladu budiž i tvoje pokání, 303A bez konce jest boží smilování! 304Tu kleč a čekej – až se v jedné době 305Z milosti boží vrátím zase k tobě.““ 306Takto dí poutník, a jde cestou dále. – 307A Záhoř klečí, klečí neustále; 308Klečí ve dne, v noci – nepije, nejí; 309Vzdychaje božího prosí smilování. – 310Den po dni mine; již i sníh se shání, 311Ledové mrazy jižjiž přicházejí: 312A Záhoř klečí, prosit nepřestává – 313Ale na poutníka darmo očekává, 314Ten nepřichází, nevrací se k němu. 315Bůh budiž milostiv muži kajicnému!
V. 316Devadesáte let přeletělo světem; 317Mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle: 318Kdo onoho času býval nemluvnětem, 319Jest nyní starcem, do hrobu se chýle.
90
320A však málo jich dozrálo k té době, 321Ostatní všickni jsou schováni v hrobě. 322Jiné pokolení – cizí obličeje – 323Vše ve světě cizí, kam se člověk děje: 324Jen to slunéčko modravého nebe, 325Jenom to nižádné proměny nevzalo; 326A jako před věky lidi těšívalo, 327Tak i nyní ještě vždy blaží tebe! 328Jest opět jaro. Vlažný větřík duje, 329Na lukách svěží kolébá se tráva; 330Slavík své pověsti opět vypravuje, 331A fijalka novou zas vůni vydává. 332Habrovým stínem hlubokého lesa 333Dvé poutníků se cestou ubírá: 334Shrbený stařeček, v ruce berlu nesa, 335Berlu biskupskou, věkem již se třesa, 336A pěkný mládenec, ten jej podepírá. 337„„Posečkej, synu můj! rád bych odpočinul, 338Odpočinutí si má duše žádá! 339Rád bych se již k otcům zesnulým přivinul, 340Ale milost boží jinak mi ukládá.
91
341Milost boží velká! ta sluhu svého 342Mocně provedla skrz pekelnou bránu, 343V úřadě svém svatém povýšila jeho; 344A protož duše má dobrořečí pánu. 345Pevně jsem doufal v tebe, hospodine: 346Dejž, ať tvá sláva na zemi spočine! – 347Synu můj, žízním! ohledni se vůkol: 348Tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení, 349Tuším, že mi blízké najdeš občerstvení, 350Aby byl dokonán můj života úkol.“ 351Odešel mládenec, v lesní zašel strany, 352Zdali by kde našel pramen uchovaný. 353I dere se houštím, kráčí dál a dále, 354Až i se prodere k mechovité skále. 355Ale tu náhle noha jeho stane, 356A jako světluška večer létající, 357Leskne se podiv v pěkné jeho líci: 358Divněť neznámá vůně k němu vane, 359Vůně nevýslovná, neskončené vnady, 360Jakoby v rajské vstupoval sady. 361A když pak mládenec skrze husté chvojí 362Vzhůru se prodere a na skálu vkročí, 363Věc nepodobnou vidí jeho oči: 364Na holé skále strom košatý stojí,
92
365Strom jabloňový, v šíř se rozkládaje, 366A na něm ovoce divné krásy zraje – 367Jablka zlatá – a z nich se nese 368Ta rajská vůně vůkol po všem lese. 369I zplesalo srdce v mládencovu těle, 370A zrak jeho čilý jiskřil se vesele: 371„Ach jistě, jistě! bůh dobrotivý 372Stařečkovi k vůli tu své činí divy: 373Pro posilu jemu – místo chladné vody – 374Pustá v lese skála rajské nese plody.“ 375Ale jak s ochotou po jablku sáhne, 376Tak s uleknutím ruku zas odtáhne. 377„„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““ 378Hlas dutý, hluboký káže jemu z tuha, 379Blízký hlas, jakoby ze země vycházel, 380Neb nikdež vůkol neviděti druha. 381Jen pařez veliký stojí vedlé něho, 382Po němž ostružiny s mechem se vinou, 383A podál zbytky dubu prastarého, 384Kmen rozdrcený s šírou vydutinou. 385Obešel jinoch peň, prohlíží dutinu, 386Obešel tu celou okolní krajinu:
93
387Však ani stopy nalezti nemoha, 388Žeby tu kráčela kdy lidská noha, 389Všudež jen pouhou viděti pustinu. 390„A snad se ucho mé obluzeno šálí? 391Snad zvíře divoké zařvalo v dáli? 392Snad od vody v skále zvuk onen pocházel?“ 393Dí k sobě sám jinoch; a nedbaje zvuku, 394Opět po jablku vztahuje ruku. 395„„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““ 396Hlas dutý hřmotněji zapovídá zase. 397A když se mládenec ohlédl po hlase, 398Hle! pařez veliký mezi ostružinou 399Hýbati se počne, a z mechu se šinou 400Dlouhá dvě ramena, k jinochu měříce, 401A nad rameny, jako smolné svíce 402V mlhavé noci, dvé červených očí 403Z pod šedého mechu k němu se točí. 404Zděsil se mládenec, a znamením kříže 405Znamená se jednou, po druhé a třetí; 406A jak vyplašené z hnízda ostříže,
94
407Nehledaje cesty, nevida obtíže, 408Přímo se skály houštím dolů letí; 409A zkrvavený od ostrých snětí, 410Na zemi padne k stařečkovi blíže. 411„Ach pane, pane! zle je v tomto lese: 412Košatá jabloň na skále, na pláni, 413A jabloň na jaře zralé plody nese, 414A pařez veliký trhati je brání. 415A ten pařez mluví, očima točí, 416A chytá ramenem, kdo k jabloni kročí: 417Ach pane, ďáblovo tu jest panování!“ 418„„Mýlíš se, synu můj! tuto milost boží 419Své divy činí – budiž jemu sláva! 420Vidím, že pouť moje již se dokonává, 421Rádoť se tělo mé v zemi této složí! – 422Ještě mi posluž naposled, můj synu! 423Doveď mne nahoru, na skalnou planinu.““ 424Učinil tak jinoch: napřed cestu klestí, 425A potom stařečka po ní musil nésti. –
95
426A když již přišli nahoru k jabloni, 427Aj! tu se pařez ke stařečku kloní, 428Vztahuje rámě vstříc, a raduje se: 429„Ach pane, pane můj! dlouho’s nepřicházel: 430Hle tvá sazenice již ovoce nese, 431Ach utrhni pane! však sám jsi sázel.“ – 432„„Záhoři! Záhoři! pokoj budiž tobě: 433Pokoj ti přináším v poslední své době! 434Bez míry, bez konce jest milost boží, 435Nás oba vytrhla pekelnému loži! 436Propusť mne nyní již, jakož i já tebe: 437Nechť se tu popel náš vedlé sebe složí, 438A ducha nechť vezmou andělové z nebe!““ 439„Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení 440Sesul se ve skrovnou prachu hromádku; 441A jen ostružina na holém kamení 442Zůstala státi, jemu na památku. 443Zároveň i stařec mrtev na zem klesá – 444Pouť jeho pozemská již dokonána! – 445I zůstal mládenec sám u prostřed lesa, 446By ještě vykonal vůli svého pána.
96
447Leč nad hlavou jeho té samé chvíle 448Vznášejí se dvě holubice bílé; 449V radostném plesu vznášejí se vzhůru, 450Až i se vznesly k andělskému kůru.

Obsah zdrojové publikace