R1: Záhoř

Bibliografické údaje

Záhoř., LA PNP, Praha, fond Karel Jaromír Erben (originál Moravský zemský archiv, pozůstalost Vincenc Brandl)) 1836, 10 s.

(více)

rukopis; opis Karla Havlíka

R1 s. 1 s. 2 s. 3 s. 4 s. 5 s. 6 s. 7 s. 8 s. 9 s. 10

Text

Záhoř Podzimnj wětřjk leʃem zawjwá Po dubině puʃté ʃʃedé mlhy honj; S wětwj nažlautlých ʃʃum ʃe ozýwá, A liʃt za liʃtem k ʃiré zemi ronj – Gakby to wzdechy za minulým garem; Gakby to ʃlzy za leta zmarem. – Dubinau ʃʃjrau ceʃta ʃe krautj, Na wjýchod na západ daleko ʃe táhne – Dewatero dnj neʃnadné pauti, A pautnjk ʃmělý pomezj doʃáhne. – A wʃʃak kde pautnjka anby nohy ʃmělé W ty ʃledy odwážit chtěl oʃamělé? Neb koholi oʃud w ta mjʃta zachwátil Ne wždy ʃe wrátil, a pakli wrátil, Powjdal zwěʃti neweʃelé. Tak nebylo wezdy. I býwaly čaʃy Ne přjliš dáwné – pamatugjt mnozj, An dubinau bylo ʃlýchati hlaʃy Řičjcjch konj – družebné chaʃy I ʃe zbožjm cizým rachotecj wozy,
Nynj naljzá oʃtružina wceʃtu Slyʃʃeti po ʃtránjch diwé zwěře wytj, Hadj widěti hlawy z podkleʃtu Any černýma očima ʃwjtj. A pakli zaʃlechneš hrubých pʃa ʃʃtěků – O tu hledey ʃpáʃy rychlém we autěku! Obrať ʃe pautnjče! aniž ʃe ohledni; Zde nenj po pauti klopotné léku, Duʃʃe cjtjcj – lidumilých wděků, Zde pohoʃtinʃtwj tobě ʃe nednj: Spjʃʃe ge nalezneš, ʃaň kde hnjzdj wzteklá, Spjʃʃe ge nalezneš pod branami pekla. – A co za přjčinu té kruté změny? – Oi wědj to, wědj ti černj hoʃti, Genž obletugjce ty praʃtaré kmeny Střežj pod njmi hromádky koʃtj. Oi wědj to wědj ti druhowé ʃʃedj, Druhowé neʃitj, s giʃkrami w očjch, Ani wygjce děʃně po úbočjch Žluté hnáty hryžj – zbytky lidʃké gedj. Těch ʃe zeptegte – známoʃt magj mnohau Ti mnoho widěli – mnoho řjci mohau.
Hoi, ʃtogj chyže w dubině puʃté, Podle nj ʃʃedá ʃkála wypjná ʃe, Na ʃkále dubec w podzimnj kráʃe Zlatoʃkwělým wěncem lupenj huʃté. A pode lupenjm dubu na únožj Poʃtawa podiwná; medwědj koži Přes ramena pláʃʃtěm, čapku na hlawě, Nepohnutě ʃedj, lok[t]et na koleně, Wauʃatau bradu w dlaň položenu. – Ai, co to za muže puʃté we daubrawě Puʃté we daubrawě k čemu ta chyže? – O neptey ʃe mnoho, pohledni bljže, A wiz tu zaroʃtlau, tu diwokau ljci, Ty zcuchané wauʃy, oko blýʃkagjcj, Ten nuž za páʃem, co tělo wjže, Co ʃʃerá ʃkala to geho tělo – Wždyť pak i ʃrdce w něm zkamenělo! – A na kaftánu ty krwawé ʃtopy – Wždyť pak i ʃwědomj w krwi ʃe topj – Hrůza pronika těla koʃti chladně: Co to za muže, domyʃljš ʃe ʃnadně!
Leč pode čapkau na oʃmahlem čele, Na oʃmahlém čele a diwoké ljci, Gaké to gjzwy hluboko tkwjcj, A wlaʃy a wauʃy protkané běle! Gako ty mechy nad hlawau wyʃjcj Po rozworaném dubu toho těle. Podzimnj wjtr leʃem zawjwá, Bjlým ʃʃuʃtě mechem, pjʃničku zpjwá, Že přes to tělo i přes to čelo, Mnohé garo, léto giž přeletelo A hrob a zkáza, co oběma zbýwá. A wWʃʃak dubec mocná pjnage ramen[a], Směge ʃe zkáze, wětru a pjʃni; Na garo myʃlj, že ʃe zazelená Na wzdory wěku, wráʃkám i pljʃni.* A co laupežnjk? – Ten ʃe neʃměge; Bradu na lewici nepohnutě ʃedj, Sedj a myʃlj, a myʃle ʃʃkaredj; Diwo, neweʃelo, lebkau co mu wěge, Gako ty chmůry, co ty hwozdy halj, Gedna zanikne, giná giž ʃe walj. –
Ai, cože ʃcházj laupežnjku w leʃe? Čili to družina, po njž tauhu neʃe? O ne to družina: dwa máť on druhy, Towaryʃʃe dobré a wěrné ʃluhy: Pes to welikánʃký – poʃtawa ʃtraʃʃliwá – A kyg ohromný – kmen to gablonowý – Geden po prawici páňnu ʃpočjwá, Druhý okem w oko pánowi ʃe djwá, Oba ke ʃlužbám weždy hotowi – A co gegich pan? – Což onnato hledj? Bradu na lewici, nepohnutě ʃedj Sedj a myʃlj – gen co mezi zuby Slowa genotliwá wywinau ʃe z huby, Gakoby to bauřky wzdálené kroky, Gakoby řeky rozwodněné toky: Nemnoho zwuků, ʃmyʃl wʃʃak hluboky. *A pakli konečně geg čas zachwátj Co z toho? powěčně wždyť nezahyne Do prachu w nowě žiwot ʃe nawrátj A powʃtane znowu w poʃtawě giné.
„A co kdy ʃtářj ʃjlu mi wyʃuʃʃj A gá kdy pripadnu wrahu chorobě? – A co, kdy mi gednau ʃmrt zahučj w uʃʃi: Doʃt wrahu! pogď! nynj řád na tobě?! – Co zbude po mne? Co ʃe ʃe mnau ʃtane? Nic nezbude po mne! nic nic nezůʃtane, Leda že mi wjtr hrobowau zafučj Leda že pes můg nade mnau zakňučj Kdy puch těla mého mrtwý geg owane. I zwětřjce geg hwozdem wlci ʃʃeřj Přiženau ʃe ʃtádem hledagjc mi woči A widauce ʃtuhlé ʃotwa tomu wěřj Ohněm že ʃmrtjcjm gich neudeřj; Až bázliwě ʃe ke mně přitočj Koʃé zuby w maʃo mé zatjnagjce Koʃti rozwlekau ʃtrmém po úbočj Takto mi pohřeb můg odprawjce Rádi gʃauce tomu že gegich ʃtádu Zde poʃtaupil ʃem opět ʃamowládu. I přiletj černých hawranů mraky Na ohryzenau ʃednau mi hlawu Teʃagjce w gamky kde byly zraky Gi wʃʃak rozpoltiti nebudau wʃtawu.
I ʃeberau zbytky a na ta dřewa Gakoby prowazy rozwěʃʃjce ʃtřewa Krákorati budau leʃu powěʃt p o mne, A zatjm geʃʃtěrky w lebku ʃe wtočj A kaukati budau z gamek mých očj. To ʃe ʃe mnau ʃtane, to zbude po mne! – A co moge duʃʃe? – Ha kdo to prawj Že gá mám duʃʃi? Myʃʃlenko wzteklá Co ʃi ʃe whnjzdila do twrdé hlawy! Duʃʃi wezmau čerti do horaucjho pekla!!“ Takto laupežnjk, wztýčiw ʃe wyʃoko Nehty rozerwal ʃʃedé ʃobě wlaʃy Zrak geho blýʃká, diwě diwoko – Což w geho nádrách to bauřj aʃi? Takto laupežnjk; Zatjm ʃʃerá křídla Rozeʃtřel wečer nade tworů ʃjdla. A w dubině ticho a mrtwo w dubině Studený wjtr zawjwá gedině, A liʃtj požlautlé tichau pjʃeň ʃʃumj, Pjʃeň gednotwárná: Leč kdo gj rozumj? „Ha, co mi to hučjš ʃtarý dube w uʃʃi Ty ʃhnilé powěʃti o pekle a duʃʃi?
Pryč s njmi! ty lžeš! – wrah nemá duʃʃi! Nemá gi, nemá! – Gá gi nechci mjti! Co wlk a medwěd chci ʃe ʃwěta sgjti, Co dubowý pařez, gegž wěky poruʃʃj, Deʃʃtě a ʃlunce ztrawj a wjtr rozwěge! A peklo? ha peklo! – kdo ʃe leká pekla? Gá ʃe nelekám! Wrah ʃe peklu ʃměge, Haha! slyʃʃjš to? – gá ʃe peklu ʃměgi! Směgi! a ʃmálbych ʃe diwě – diwěgi – Žeby ta daubrawa ʃmjchu ʃe ulekla Kdyby nebylo gednoho gen činu, Bych mohl zničiti gen gednu winu, Winu, giž nezkazil ni plamen diwoký, Ni deʃʃtě neʃmyly, ni krwe potoky.“ A wʃtana laupežnjk, wtýčil ʃe wyʃoko, Nehty rozerwal ʃʃedé ʃobě wlaʃy; Zrak geho blýʃká diwě, diwoko – Což w geho ňádrách to bauřj aʃi! A w dubině ticho, a mrtwo w dubině, Genom co žáby kuňkagj w bažině Genom co liʃʃky w daupatech ʃʃtěkagj, Ai, kdo porozumj, co ʃi powjdagj?
„„Ha, co to hulákáš, holoto po leʃe? Kdo tě naučil pjʃni o mém otci? Pryč mi s nj! zwuků těch ucho mé neʃneʃe, Což nenj možná ʃi od wás pomoci? Pryč mi s tau pjʃnj! do pekla gděte, Proč mne giž nynj pronáʃledugete, Že nemám pokoge we dne, ni wnoci! Hu! geʃʃtě žiwě na myʃli mogi Ty diwé přjʃʃery noci této ʃtogj! K rRánuo giž to bylo ʃe ʃʃeřilo, kdy uʃnuw málo W domněchatrči známé býti ʃe mi zdálo; Ha w dědině známé, w známé to chatrči W chatrči lože krwawé ʃtálo Krwawé lože – ananěm poʃtawu – Těla mého koʃti zachraʃtili mrazem – Znalť gá gi dobře, tu ʃʃediwau hlawu Kygem roztřepenau – krew crčela na zem! I widěl gʃem zápas w obličegi bledém Bog to ʃmrtelný a ʃlyʃʃel hlaʃy Chropotu ʃmrti – krew mi ʃtydla ledem Zuby mi gektaly a wʃtáwaly wlaʃy. –
A wenku ʃe hemžj wždy wjce a wjce Wʃʃetečné tu luzy na ʃta – tiʃjce – A záʃtup roʃte, a krik ʃe zmahá – Oknami lezauce – dweřmi ʃe tlačjce: „Wizte ho wraha! hle otcowa wraha!““ Tu náhle poʃtawa na loži ʃe zbočj A na mne wywaljc ty krwawé oči: „Gʃi ty to ʃynu? co chceš geʃʃtě tuto? Hu zařwal gá, zařwal ʃtraʃʃliwo, kruto A pryč – pryč odtud pudila mne hrůza. Ha tu ʃe mne chápe ta pekelná lůza, Držj mne, ʃʃkrtj mne a duʃj z těʃna; Wráworám – padám giž – ducha we mne nenj – Geʃʃtě křik zaufalý – a budjm ʃe ze ʃna. Uʃnul gʃem opět. Blázniwé widěnj Podzemnj geʃkyně – planina ʃʃiroká A na nj poʃtaw obludných hemženj A kriky a wřeʃky, a honba diwoká.