R4: [„Hoj, moje chaso! vraného mi ʃtroj!]
Text
III. 1.11
„Hoj, moje chaso! vraného mi ʃtroj!
chce mi ʃe na lov pod zelenou chvoj;
chce mi ʃe na lov pod jedlový krov:
zdá mi ʃe, vzácný dneš že bude lov.
Halohou! halou! v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop,– hop! a plot neplot:
pán na vraníku napřaženou braň
a jako šípka před ním bílá laň.
Halohou! halou! moje vzácnávzácná moje zvěř:
hoj Neʃpaʃí těbe pole ani keř! –“
Zpraženo raměZdviženo kopí, jež ji probije –
tu míʃto laňky – bílá lilie.
Pán na lilii hledí s údivem,
rámě mu kleʃlo, duch ʃe tají v něm,
myʃlí a myʃlí – prsa dmou ʃe výš,
vůní či touhou? kdo mu rozumíš?
Hoj ʃluho věrný,! ku práci ʃe měj!:
tu lilii mi odtud vykopej;
v zahradě ʃvé chci tu lilii mít,
zdá mi ʃe, bez ní že mi nelze být.
Hoj ʃluho věrný, důvěrníče můj!
tu lilii mi ʃtřez a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc –
divná, podivná k ní mě pudí moc.“
Opatroval ji jeden – druhý den:
pán její vnadou divně oblažen;
leč noci třetí, v plné luny ʃvit
poʃpíʃchá ʃluha pána probudit.
„Vʃtávej, pane můjmůj pane! chyba v odkladě:
tvá lilie ʃe vláčí po ʃadě;
pospěš nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie ʃi divný vede hlas.“
Na trávě rosa, pára nad řekou
Nad řekou pára, rosa na květě
itak přebývání moje na ʃvětě
krajinu
ʃvitnezhavě ʃlunečný zhavěʃvitne paprslek
S párou a roʃou i já zahynu !–“
Rosa i pára i můj hyne věk.
Nezhyne věk tvůj! za [to pevně mám][pomoci ti] známtak já za to mámtuť důvěru mám,
Před ʃluncem [přímou]jiʃtou ochranuzáštituochranu[záštitu] ti dám
zeďdi mocnáé budeou tvojí ochranouzáštitou
ač [duše][paní]duše [tajná][dobrá]milámilá (budeš chotí mou) (dáš mi rukou ʃvou)
Vdala ʃe za něj, a [s ním]blaze bydlila,
až i ʃynáčka jemu povila;
pán hody ʃlaví, štěʃtí ʃvého jiʃt:
4aH 40 Záp.