A3: Lilie.

Bibliografické údaje

Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena. Výtv. a graf. podoba: Antonín GAREJS; František RICHTER. Jaroslav Pospíšil, Praha 1871, 10 + 188 s.

A3 obsah

Text

[117]
Umřela panna v době jarních let, jako když uschne mladé růže květ; umřela panna, růže v poupěti – škoda jí, škoda v zemi ležeti! „Nedávejte mne ve vsi na hřbitov, tam bývá nářek sirotků a vdov, tam slzí hořkých mnoho plynulo: srdéčko mé by hořem hynulo. „Pochovejte mne v pod-zelený les, tam na mém hrobě kvésti bude vřes; ptáčkové mi tam budou zpívati: srdéčko moje bude plesati.“
118
Neminul ještě ani rok a den, hrob její drobným vřesem povlečen; nepřišlo ještě ani do tří let, na jejím hrobě vzácný květe květ. Lilie bílá – kdo jí uviděl, každého divný pojal srdce žel; lilie vonná – kdo jí pocítil, v každém se touhy plamen roznítil. – „„Hoj, moje chaso! vraného mi stroj! chce mi se na lov pod zelenou chvoj, chce mi se na lov pod jedlový krov: zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!““ Halohou! halou! v chrtů poštěkot, příkop nepříkop – hop! a plot neplot: pán na vraníku napřaženou braň, a jako šipka před ním bílá laň. „„Halohou! halou! vzácná moje zvěř, nespasí tebe pole ani keř!““ Zdviženo rámě, jež ji probije – tu místo laňky – bílá lilie.
119
Pán na lilii hledí s údivem, rámě mu kleslo, duch se tají v něm; myslí a myslí – prsa dmou se výš, vůni či touhou? kdo mu rozumíš? „„Hoj sluho věrný! ku práci se měj: tu lilii mi odtud vykopej; v zahradě své chci tu lilii mít – zdá mi se, bez ní že mi nelze být! „„Hoj sluho věrný, důvěrníče můj! tu lilii mi střez a opatruj, opatruj mi ji pilně v den i noc – divná, podivná k ní mě pudí moc!““ Opatroval ji jeden, druhý den; pán její vnadou divně přeblažen. Leč noci třetí, v plné luny svit, pospíchá sluha pána probudit. „„„Vstávej, pane můj! chyba v odkladě: tvá lilie se vláčí po sadě; pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas: tvá lilie si divný vede hlas!“““ –
120
„Životem vrátkým smutná živořím, co v poli rosa, co na řece dým: jasně slunečný svitne paprslek – rosa i pára, i můj zhyne věk!“ – „„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám; před sluncem jistou ochranu ti dám: zdi pevné budou tvojí záštitou, ač, duše milá, budeš chotí mou.““ Vdala se za něj; blaze bydlila, až i synáčka jemu povila. Pán hody slaví, štěstí svého jist; tu mu královský posel nese list. „Můj věrný milý!“ tak mu píše král, „chci, aby zejtra ke službě mi stál; chci, aby přijel každý věrný lech, potřeba velká – všeho doma nech.“ Smutně se loučil s milou chotí svou, jakoby tušil svou nehodu zlou. „„A když mi strážcem nelze býti tvým, svou matku tobě strážcí zůstavím.““
121
Špatně mu matka vůli plnila, špatně manželku jeho střežila; na nebi slunce – pobořena síň: „Zhyň, paní noční! zhyň obludo, zhyň!“ Pán jede domů – dosti služby jest; tu mu žalostná v ústrety jde věst: „Tvé pacholátko již ti nežije, a po tvé paní – svadlá lilie!“– „„Ó matko, matko, ty hadice zlá! čím ublížila tobě žena má? Otrávila jsi žití mého květ: bodejž i tobě zčernal boží svět!““

Obsah zdrojové publikace