A3: Zlatý kolovrat.

Bibliografické údaje

Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena. Výtv. a graf. podoba: Antonín GAREJS; František RICHTER. Jaroslav Pospíšil, Praha 1871, 10 + 188 s.

A3 obsah

Text

[44]
I. Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán, na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám. A před chalupou s koně hop! a na chalupu: klop, klop, klop! „Hola hej! otevřte mi dvéře, zbloudil jsem při lovení zvěře, „dejte vody pit!“ Vyšla dívčina jako květ, neviděl také krásy svět; přinesla vody ze studnice, stydlivě sedla u přeslice, předla, předla len.
45
Pán stojí, nevěda co chtěl, své velké žízně zapomněl; diví se tenké, rovné niti, nemůže očí odvrátiti s pěkné přadleny. „Svobodna-li jest ruka tvá, ty musíš býti žena má!“ dívčinu k boku svému vine – „„Ach pane! nemám vůle jiné, než jak máti chce.““ „A kde je, děvče, máti tvá? Nikohoť nevidím tu já.“ – „„Ach pane! má nevlastní máti zejtra se s dcerou domů vrátí, vyšly do města.““
II. Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede zase pán; na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, přímo k chaloupce.
46
A před chalupou s koně hop! a na chalupu: klop, klop, klop! „Hola! otevřte, milí lidi, ať oči moje brzo vidí potěšení mé!“ Vyšla babice, kůže a kost: „„Hoj, co nám nese vzácný host?““ „Nesu ti, nesu v domě změnu, chci tvoji dceru za svou ženu, tu tvou nevlastní.“ „„Hoho panáčku! div a div! kdoby pomyslil jak-tě živ? Pěkně vás vítám, vzácný hoste, však ani nevím, pane, kdo jste? Jak jste přišel k nám?““ „Jsem této země král a pán, náhodou včera zavolán: dám tobě stříbro, dám ti zlato, dej ty mně svoji dceru za to, pěknou přadlenu.“
47
„„Ach pane králi! div a div! kdoby se nadál jak-tě živ? Vždyť nejsme hodny, pane králi! – kéž bychom záslužněji stály v milosti vaší!““ „„Ale však radu, radu mám: za cizí – dceru vlastní dám; jeť podobna té druhé právě jak oko oku v jedné hlavě – její nit – hedbáv!““ „Špatná je, babo, rada tvá! Vykonej, coť poroučím já: zejtra, až den se ráno zjasní, provodíš dceru svou nevlastní na královský hrad!“
III. „„Vstávej dceruško! již je čas pan král již čeká, bude kvas: však jsem já ani netušila – nu bodejž dobře pořídila v královském hradě!““
48
„Stroj se, sestřičko moje! stroj, v královském hradě bude hoj: vysoko jsi se podívala, nízko mne, hleďte, zanechala – nu jen zdráva buď!“ „„„Pojď již Dorničko naše, pojď, aby se nehněval tvůj choť: až budeš v lese na rozhraní, na domov nezpomeneš ani – pojď jen honem, pojď!“““ „Matko, matičko! řekněte, nač s sebou ten nůž béřete?“ – „„Nůž bude dobrý – někde v chladu vypíchnem oči zlému hadu – pojď jen honem, pojď!““ „Sestro, sestřičko! řekněte, nač tu sekeru nesete?“ – „„Sekera dobrá – někde v keři useknem hnáty líté zvěři – pojď jen honem, pojď!““
49
A když již přišly v chlad a keř: „„„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“““ Hory a doly zaplakaly, kterak dvě ženy nakládaly s pannou ubohou! „„„Nyní se s panem králem těš, těš se s ním, kterak koli chceš: objímej jeho svěží tělo, pohlížej na to jasné čelo, pěkná přadleno!“““ – „Mamičko, kterak udělám? kam oči a ty hnáty dám?“ – „„Nenechávej jich podlé těla, ať někdo jich zas nepřidělá – radš je s sebou vem.““ A když již zašly za tu chvoj: „„Nic ty se, dcero má, neboj! však jsi podobna té tam právě jak oko oku v jedné hlavě – neboj ty se nic!““
50
A když již byly hradu blíž, pan král vyhlíží z okna již; vychází s pány svými v cestu, přivítá matku i nevěstu, zrady netuše. I byla svatba – zralý hřích, panna nevěsta samý smích; i byly hody, radování, plesy a hudby bez ustání do sedmého dne. A když zasvítal osmý den, král musí jíti s vojsky ven: „Měj se tu dobře, paní moje! já jedu do krutého boje, na nepřítele.“ „Navrátím-li se z bitvy zpět, omladne naší lásky květ! Zatím na věrnou mou památku hleď sobě pilně kolovrátku, pilně doma přeď!“
51
IV. V hluboké pusté křovině jak se tam vedlo dívčině? Šest otevřených proudů bylo, z nichž se jí živobytí lilo na zelený mech. Vzešlo jí náhle štěstí moc, nynčko jí hrozí smrti noc: tělo již chladne, krev se ssedá – běda té době, běda, běda, když ji spatřil král! A tu se z lesních kdesi skal stařeček nevídaný vzal: šedivé vousy po kolena – to tělo vloživ na ramena, v jeskyni je nes. „Vstaň mé pachole, běž, je chvat, vezmi ten zlatý kolovrat: v královském hradě jej prodávej, za nic jiného však nedávej, nežli za nohy.“ –
52
Pachole v bráně sedělo, zlatý kolovrat drželo. Královna z okna vyhlížela: „„Kéž bych ten kolovrátek měla z ryzího zlata!““ „„Jděte se matko pozeptat, zač je ten zlatý kolovrat?““ – „Kupte paničko! drahý není, můj otec příliš nevycení: za dvě nohy jest.“ „„Za nohy? ajaj, divná věc! Ale já chci jej míti přec: jděte mamičko do komory, jsou tam ty nohy naší Dory, dejte mu je zaň.““ Pachole nohy přijalo, do lesa zpátky spěchalo. – „Podej mi, chlapče, živé vody, nechť bude tělo beze škody, jako bývalo.“
53
A ránu k ráně přiložil, a v nohou oheň zas ožil, a v jeden celek srostlo tělo, jakoby vždycky bylo celo, bez porušení. „Jdi mé pachole k polici, vezmi tu zlatou přeslici: v královském hradě ji prodávej, za nic jiného však nedávej, nežli za ruce.“ – Pachole v bráně sedělo, přeslici v rukou drželo. Královna z okna vyhlížela: „„Och, kéž bych tu přesličku měla ke kolovrátku!““ „„Vstaňte mamičko s lavice, ptejte se, zač ta přeslice?““ – „Kupte paničko! drahá není, můj otec příliš nevycení, za dvě ruce jest.“
54
„„Za ruce!? divná, divná věc! Ale já ji chci míti přec: jděte mamičko do komory, jsou tam ty ruce naší Dory, přineste mu je.““ Pachole ruce přijalo, do lesa zpátky spěchalo. – „Podej mi, chlapče, živé vody, nechť bude tělo beze škody, jako bývalo.“ A ránu k ráně přiložil, a v rukou oheň zas ožil; a v jeden celek srostlo tělo, jakoby vždycky bylo celo, bez porušení. „Skoč hochu, na cestu se měj! mám zlatý kužel na prodej: v královském hradě jej prodávej, za nic jiného však nedávej, nežli za oči.“
55
Pachole v bráně sedělo, zlatý kuželík drželo. Královna z okna vyhlížela: „„Kéž bych ten kuželíček měla na tu přesličku!““ „„Vstaňte mamičko, jděte zas, ptejte se, zač ten kužel as?““ – „Za oči, paní! jinak není, tak mi dal otec poručení, za dvě oči jest.“ „„Za oči!? neslýchaná věc! A kdo je, chlapče, tvůj otec?““ – „Netřeba znáti otce mého: kdoby ho hledal, nenajde ho, jinak přijde sám.“ – „„Mámo, mamičko! co počít? a já ten kužel musím mít! Jděte tam zase do komory, jsou tam ty oči naší Dory, ať je odnese.““
56
Pachole oči přijalo, do lesa zpátky spěchalo. – „Podej mi, chlapče, živé vody, nechť bude tělo beze škody, jako kdy prvé.“ A oči v důlky položil, a zhaslý oheň zas ožil; a panna vůkol pohlížela – však nikoho tu neviděla, než se samotnu.
V. A když byly tři neděle, král jede z vojny vesele: „A jak se máš, má paní milá! a zdali’s pamětliva byla mých posledních slov?“ „„Och! já je v srdci nosila, a hleďte co jsem koupila: jediný mezi kolovraty, přeslici, kužel – celý zlatý, vše to z lásky k vám!““
57
„Pojď se má paní posadit, upřeď mi z lásky zlatou nit.“ – Ke kolovrátku chutě sedla, jak zatočila, celá zbledla – běda, jaký zpěv! „„Vrrr – zlou to předeš nit! Přišla jsi krále ošidit: nevlastní sestru jsi zabila, údův a očí ji zbavila – vrrr – zlá to nit!““ „Jaký to kolovrátek máš? a jak mi divně na něj hráš! Zahraj mi, paní, ještě znova, nevím, co chtějí tato slova: přeď, má paní, přeď!“ „„Vrrr – zlou to předeš nit! Chtěla jsi krále ošidit: pravou nevěstu jsi zabila, a sama se’s jí učinila – vrrr – zlá to nit!““
58
„Hó, strašlivě mi, paní, hráš! Nejsi tak, jak se býti zdáš! Zahraj mi, paní, do třetice, abych uslyšel ještě více: přeď, má paní, přeď!“ „„Vrrr – zlou to předeš nit! Přišla jsi krále ošidit: sestra tvá v lese, v duté skále, ukradla jsi jí chotě krále – vrrr – zlá to nit!““ Jak ta slova král uslyšel, skočil na vrance, k lesu jel; hledal a volal v šíré lesy: „Kde’s má Dorničko! kde jsi? kde jsi? kde’s má rozmilá?“ –
VI. Od lesa k hradu polí lán, hoj jede, jede s paní pán; na vraném bujném jedou koni, vesele podkovičky zvoní, na královský hrad.
59
I přišla svatba zase zpět, panna nevěsta jako květ; i byly hody, radování, hudby a plesy bez ustání po tři neděle. A což ta matka babice? a což ta dcera hadice? – Hoj! vyjí čtyři vlci v lese, každý po jedné noze nese ze dvou ženských těl. Z hlavy jim oči vyňaty, ruce i nohy uťaty: co prvé panně udělaly, toho teď na se dočekaly v lese hlubokém. A což ten zlatý kolovrat? jakou teď píseň bude hrát? – Jen do třetice zahrat přišel, pak ho již nikdo neuslyšel, ani nespatřil.

Obsah zdrojové publikace