A1: [Poznamenání] Vrba.

Bibliografické údaje

Kytice z pověstí národních. Jaroslav Pospíšil, Praha 1853, 6 + 150 s.

A1 obsah

Text

140
(Str. 106.) Tato pověst zdá mi se nad jiné důležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými, ani jinde nenacházím. Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom, nebo v kte-
141
rou kolivěk jinou věc, a zase naopak; jsou také pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě myši, ptáka neb hada, a že pak tělo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zvířete v ně nenavrátí: ale aby se člověk o život dělil se stromem anebo s jinou věcí, tak žeby jedno bez druhého, člověk bez té věci, a věc bez toho člověka déle trvati nemohla, toho, pokud mi povědomo, tuto se jediný příklad nalézá. Pochází pak tato pověst z bývalého kraje Bydžovského. (Str. 107, ř. 14.) »Mocné slovo neomýlí.« Mocným slovem rozumí se zaříkávání čili zažehnávání (incantatio, Zauberspruch), ježto v bájesloví velikou má důležitost. (Str. 108, ř. 7.) »Co Sudice komu káže.« Když dítě se narodí, přicházívají, prý, v noci k němu tři Sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: »To z něho bude.« Druhá praví: »Ne tak, ale to z něho bude.« Třetí pak pokaždé rozhoduje. Chorváti nazývají je Rojenice, místo Roděnice.
142
(Str. 109, ř. 2.) »Měří vodu z mísky v mísku.« Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slovanských. (Str. 109, ř. 8.) »Kudy smrtná žena chodí.« Smrt béře, prý, na sebe postavu bílé ženy, a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde někdo zemříti má. Známa jest pověst o bílé paní, kteráž se v Hradci Jindřichově v zámku zjevuje, když někomu z rodů pánův Jindřicho-Hradeckých nastává smrt. Týmž také spůsobem zosobují sobě Jihoslované, Poláci i Litvané džumu čili morovou ženu. Příčina toho záleží vlastně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů rodu ženského jest. Starého Saturna s kosou, ani křesťanského kostlivce Slované za svého neuznávají.

Obsah zdrojové publikace