A1: [Poznamenání] Věštkyně.

Bibliografické údaje

Kytice z pověstí národních. Překl.: Adam ROŚCISZEWSKI Z ROŚCISZEWA. Jaroslav Pospíšil, Praha 1853, 6 + 150 + 24 s.

A1 obsah

Text

142
(Str. 117.) Paměti hodné jest, že sobě Čechové od jakživa tolik libovali v proroctvích, ježto se
143
týkají země České. Již matka rodu Přemyslova, Libuše, popisuje se v kronice Kosmasově jakožto věštkyně národu svého, a v XVI. století vyšlo tiskem několik knížek prorockých o České zemi, z kterých dvě, totiž proroctví Sybillino a slepého mládence, po tu dobu v paměti a v jisté vážnosti u lidu našeho se zachovaly. Krom toho nalézá se také nemálo pověstí drobnějších a jistých znamení místních, po celé zemi roztroušených, jimiž se tolikéž budoucí osud vlasti naší takořka napřed vyměřiti míní. Již před mnohými lety sebral jsem takových drobných pověstí prorockých některý počet z rozličných míst, a zamýšlel jsem je zdělati v báseň jednu nadřečeného nápisu; však nemohl jsem k tomu na ten čas dospěti. Jen patero jich podávám tuto co úlomky básně delší, však tak, že každá ta pověst činí svůj vlastní celek. (Str. 118, ř. 5.) »Viděla jsem muže na Bělině vodě.« Tato pověst, pocházejíc z bývalého kraje Bydžovského, zakládá se na zprávě Kosmasově podlé výkladu Hájkova. Hájek totiž vypravuje, že když poslové od Libuše přišli ku Přemy-
144
slovi Stadickému, nalezli jej na poli, an voly bode ostnem, pospíchaje, aby dílo své vykonal. Když pak vyřídili své poselství, Přemysl zastavil se, a osten, kterýž v ruce měl, do země vstrčil; odvázav pak voly, řekl: »Jdětež tam, odkud jste vyšli!« Kteřížto pozdvihli se jakoby vzlétli, a zapadli do skály pode vsí Stadicí, kteráž se po nich i hned zavřela. Osten pak liskový, jejž Přemysl do země vstrčil, tři ratolesti vysoké z sebe vydal s listem zeleným a s ořechy obdélnými. Zatím co poslové, posadivše se s Přemyslem, na obráceném pluhu s radlicí jako na železném stole chléb jedli a vodu pili, spatřili, kterak dvě ratolesti uschly a jedna zhůru rostla. I vida Přemysl jich podivení, řekl: »Nedivte se, ale vězte, že z mého rodu mnozí počnon panovati, ale jediný pán toliko zůstane v zemi vaší panující. A paní vaše v této věci by nebyla tak pospíšila, po všeckny dni hojnost chleba v této zemi byla by: jenom kdybych já toto, kteréž vidíte, úlehlé byl mohl doorati; ale pro tohoto díla nevykonání bude bývati v zemi hlad!« – Což divu, že tato poslední slova v srdci prostého lidu musela vzbuzovati toužení: »Kéž by byl Přemysl to své pole dooral!« a z toho snadně mohla časem
145
vzniknouti pověst, že přijde zase kníže, kterýž tu práci dokoná, aby země byla šťastna. S tím také podivně sdružuje se pověst moravská o králi Ječmínkovi, jehož očekávají co vtěleného Svatopluka, nadějíce se, že s ním nastane Moravě zlatý věk. Obě tyto pověsti mají smysl jeden a týž, totiž že tehdáž bude zemi blaze, až se orba a polní hospodářství dokonale zvelebí. (Str. 120, ř. 5) »Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí.« Tato pověst jest jako dodatek ústní ke známým věštbám Libušiným o založení Prahy a o příští sv. Václava i sv. Vojtěcha. Vypravuje se, že okolo Vyšehradu byly kouzelné zahrady Libušiny, kteréžto se v povětří vznášely, tak jako zahrady báječné královny Semiramis; dole pak pod skalou Vyšehradskou, tu kde jest nyní největší prohlubeň řeky Vltavy, že byla oblíbená Libušina lázeň. Tu, prý, stála jednou Libuše na prahu lázně své, a pozorujíc vody proudění, věštila z něho neštěstí, ježto na zemi Českou mělo přijíti. Však nemohouc toho změniti, pohrouzila zlatou kolébku prvorozeného syna svého do vody a ustanovila, aby ta kolébka zase vyplynula na vrch, až se totiž narodí ten,
146
kterýž zemi Českou zase šťastnou učiniti má; toto pak souzené dítě že bude na té kolébce spočívati. Takto dí pověst. – Známo jest vůbec, že všickni staří kronikáři čeští od XV. století počínajíc, císaře Karla IV. považují jako za spasitele, nazývajíce jej otcem vlasti, za něhož, prý, země Česká byla šťastná a slavná, jakož nikdy prvé. Z toho musí se souditi, že to slíbené dítě pověsti nadřečené, ta »země spása souzená před věky,« nikdo jiný nebyl než císař Karel IV., kterýž tím míněn jest, a že tedy počátek té pověsti nejvýše až do XV. věku zasahuje. Ku potvrzení tohoto výkladu i to také mnoho přispívá, že se v pověstech národních o císaři Karlovi IV. s onou kolébkou opět potkáváme, kterážto se však v dospělém věku jeho již proměňuje v lože, jakoby s ním byla rostla; míním totiž pověst o zázračném loži toho císaře na jeho milém hrádku, Karlovu týně, ježto, prý, po smrti jeho nikoho na sobě nesneslo, nébrž každého vyvrhlo na zem. Ostatně svrchupsaná pověst o zlaté kolébce pod Vyšehradem již i Hormayrovi známa byla, jenž asi před 20 lety ji vydal tiskem.
147
(Str. 122, ř. 1.) »Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou.« Tato pověst pochází z Kostelce nad Orlicí v bývalém kraji Hradeckém, kdež i ta souzená borovice, aspoň před několika lety, ještě se ukazovala a mnohými do kůry vřezanými křížky znamenána byla. Směr její jest patrný, totiž ten: že tehdáž bude zemi České blaze, až lid bude vesměs bohabojný a navrátí se k božím ctnostem: k víře, lásce a naději. – »Svatá Trojice bože!« jest počátek staré ranní písně církevní. (Str. 124, ř. 17.) »Nenaříkejte, neštěstí a osud.« Tato pověst vypravuje se v Čechách na mnohých místech, a podlé okolností a důvtipu lidí rozličných také rozličně se vykládá. Slyšel jsem ji vhodně vykládati tak, že ten chrám znamená víru Kristovu v Čechách, a ty troje dvéře do něho její někdejší troje vyznání; kteréžto roztržení u víře že bylo příčinou tolikerého neštěstí v zemi České. A však sotva která pravda tak obecná jest, jako ta, že svár a nejednota vždy a všude v patách za sebou neštěstí a záhubu přivádí. V našich okolnostech
148
mohl by se dobře tím chrámem rozuměti spisovný náš jazyk, a těmi trojími dveřmi: Čechy, Morava a Slovensko. (Str. 126, ř. 1.) »Vy, ježto znajíc otcův slavné činy.« Půl hrdiny na pilíři mostu Pražského jest onen zbytek sochy na Malé straně, jdouc ke Starému městu, ježto z rohu pátého pilíře nahoru vyniká. V celosti své představovala ta socha vousatého rytíře v plném odění s odkrytým hledím. Pravice jeho podpírala se o dlouhý železný holý meč, kterýž mu až po vousy dosahoval. Levou rukou držel štít se Staroměstským znakem, u nohou pak jemu ležel lev, kterýžto lev i štít potud se ještě spatřují. Řečený znak na štítu byl udělen Staroměstským léta 1475 od cís. Fridricha III., z čehož se poznává, že ta socha z pozdější doby jest. Byloť to vlastně znamení práva mostského, tak řečené mostské jurisdikcí, kteréžto právo císař Karel IV. Starému městu byl daroval. Lid obecný nazýval tu sochu vůbec Bruncvíkem, pro znamení lva i meče, maje v paměti známou kroniku o Bruncvíkovi, již záhy z jazyka německého v český převedenou, kdež
149
tento báječný hrdina tolikéž s mečem a lvem se zobrazoval. Při obležení Prahy od Švédů l. 1648 urazila koule nepřátelská polovici té sochy až po pás i s mečem, a jen břich a nohy s ostatními příznaky zůstaly, tak jak se nyní ještě vidí. Této pak spodní polovice ujala se pověst nadřečená ve smysl ten: že představuje před oči soběctví a pošetilou samolibost, ježto prý nyní vůbec panují; a že nemůže dobře býti, dokavad upřímné srdce a zdravý rozum neobdrží svého místa.

Obsah zdrojové publikace