A1: Věštkyně.

Bibliografické údaje

Kytice z pověstí národních. Překl.: Adam ROŚCISZEWSKI Z ROŚCISZEWA. Jaroslav Pospíšil, Praha 1853, 6 + 150 + 24 s.

A1 obsah

Text

[117]
Když oko vaše slzou se zaleje, Když na vás těžký padne čas, Tehda přináším větvici naděje, Tu se můj věští ozve hlas. Nechtějte vážiti lehce řeči mojí, Z nebeť přichází věští duch: Zákon nezbytný ve všem světě stojí, A vše tu svůj zaplatí dluh. Řeka si hledá konce svého v moři, Plamen se k nebi temení; Co země stvoří, sama zase zboří: A však nic nejde v zmaření.
118
Jisté a pevné jsou osudu kroky, Co má se státi, stane se; A co den jeden v své pochová toky, Druhý zas na svět vynese. ***
Viděla jsem muže na Bělině vodě, Praotce slavných vojvodů, An za svým pluhem po dědině chodě Vzdělával země úrodu. Tu přišli poslové od valného sněmu, A knížetem jest oráč zván, Oblekli oděv zlatostkvoucí jemu, A nedoorán zůstal lán. Položil rádlo a propustil voly: »Odkud jste vyšli, jděte zpět!« A své bodadlo zarazil tu v poli, Aby pučilo v list i květ. Pojala voly nedaleká hora – Podnes ji značí vody rmut; A suchá holi liskovice kora Vydala trojí bujný prut.
119
A pruty zkvětly a ovoce nesly: Však ale dospěl jen jeden; Druhé dva svadly a se stromu klesly, Nevzkřísivše se po ten den. Slyšte a vězte – nejsouť marné hlasy! Vložte je pilně na paměť: Nastane doba, přijdou zase časy, Kdež obživne i mrtvá sněť. Obě ty větve v ušlechtilém květu Zmohou se šíře, široce, A nenadále ku podivu světu Přinesou blahé ovoce. Tu přijde kníže ve zlatě a nachu, Aby zaplatil starý dluh; A vyndá na svět ze smetí a prachu Přemyslův zavržený pluh. A z duté hory ven povolá voly, I zase k pluhu přiděje; A zanedbanou doorá tu roli, A zlatým zrnem zaseje.
120
I vzejde setí, jaře bude kvésti, Bujně se zastkví zlatý klas: A s ním i vzejde země této štěstí, A stará sláva vstane zas. ***
Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí, Na skále Krokův zlatý hrad; Okolo hradu květnatí palouci – Kněžny Libuše divný sad. Pod hradem dole staveníčko milé – Kněžnina lázeň na řece; Viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé, Ve stříbrostkvoucím oblece. Na prahu stála zmilené své lázně, Patřila v mutný říční proud; Četla tam slova naděje i bázně: Své milé země tajný soud. »Vidím požáry a krvavé boje, Ostrý meč tebe probode; Vidím tvou bídu, ochabení tvoje: Však nezoufej, můj národe!«
121
Tu jí dvě panny, stojíce po boku, Zlatou kolébku podaly; Políbila ji, a v bezedném toku Ji potopila v podskalí. Slyšte a vězte slova Libušina – Já slyšela její věští hlas: »Tuto spočívej, lůžko mého syna, Až povolám tě někdy zas! »Z temného lůna hlubokého moře Povstane nový mladý svět; Široké lípy v mém otcovském dvoře Ponesou zase vonný květ. »Smutné osení vzkřísí těžký příval, Z noci se zrodí jasný den: A národ, kterýž prvé slavný býval, Ten bude opět oslaven. »Tehda na světlo ze propasti řeky Zlatá kolébka vyplyne, A země spása, souzená před věky, Na ní co dítko spočine.« ***
122
Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou, Slyšela jsem jeho zlatý zvon, Prv než upřímnost českou starověkou Rozerval lítých vášní shon. Když pak utuchly v Čechách boží ctnosti: Víra i láska s nadějí, Ukryl se kostel v země hlubokosti, A vody místo ztápějí. Však nezůstane věky věků v hrobě: Odtekouť jednou vody zas, I vstane kostel v bývalé ozdobě, A zavzní slavně zvonu hlas. Slyšte a vězte, takto stojí psáno, Tak uloženo v osudí: Tehdáž uzříte zlatých časů ráno, Až zlatý zvon je probudí. Až s oné strany nad Orlici řeku Nový les vítr zaseje, Až mlazí zroste, až i svého věku Boroví toto dospěje;
123
A toho lesa krajní borovice Až sama sebou dožije, Uschne, a zetlíc padne do Orlice, A již i kořen vyhnije: Tehdáž vyryje přijdouc divá svině Poslední zbytky na průhon, A tu pod nimi z rumu v rozvalině Zjeví se zase zlatý zvon. Neboť tak určeno již od první chvíle: By v podzemní se vydal pouť, A ve svůj čas že vytčeného cíle Za řekou musí dosáhnouť. – Vězte, na stráni pod zeleným borem Kmen souzený již dozrává: Vysoký, mocný, beze větví skorem – Jen vršek čerstvý zůstává. Zdali zvon také již je na své pouti? Zdali v čas cíle dospěje? Kdo zprávy jisté může poskytnouti A posiliti naděje?
124
Aj! viděla jsem, an tu sedlák oře Na poli blíže Bystřice, Svou ranní píseň zpívaje v pokoře: »O bože, svatá Trojice!« Tu divný odpor orání překazil, Z brázdy se vymklo ruchadlo: »Ký ďábel z pekla mi tu co přimrazil? Bodejž se i s ním propadlo!« Tak oráč zaklel, a do prohlubení Zapadal pronikavý hlas – Zlatého zvonu žalostné zavznění: »Ach ještě není, není čas!« Ach ještě není, ještě čas tu není! Však přichyl ucho k zemi blíž, A pod kořeny jedle z dáli znění Zlatého zvonu uslyšíš. ***
Nenaříkejte, neštěstí a osud Že vás snad tvrdě potkaly: Však naříkejte, že jste jimi posud Rozumnější se nestali!
125
Aj! vidím horu nad jiné zvýšenou – Hora ta dobře známa vám – Bujnými sady kolem otočenou, A na té hoře boží chrám. A však do chrámu branou chodí trojí, A trojí vycházejí zas: Slyšte a vězte, toto psáno stojí, A v srdci složte věští hlas: Darmo nadějí kojíte se planou! Nezbudete svých psot a bíd, Dokavad jednou chodívati branou Nebude tvrdý český lid! – Kdo’s uši dostal, aby jima slyšel, Proč si je palcem zacpáváš? A komu rozum s vysokosti přišel, Proč po něm nohou šlapáváš? Tisíc let ušlo, co své milé syny Svornosti učil Svatopluk: Však neproniknul dotud, do hodiny, Moudrého slova zlatý zvuk! ***
126
Vy, ježto znajíc otcův slavné činy, Jimi se rádi chlubíte: Tam na pilíři v Praze půl hrdiny U mostu státi spatříte. Hlava zvětrala i spláchly ji deště, A prsa rozbil švédský boj: Než břich a nohy stojí potud ještě, I pošetilé pýchy stroj. Nemluvte marně: »Starobylých věků Zpukřelé, vetché kamení!« Vězte, že toto dnešních vašich reků Jestiť osudné znamení! Slyšte, a pilně važte moje slova: S nadějí nic se nenoste, Leč nad tím břichem vřelé srdce znova A pravá hlava naroste!

Obsah zdrojové publikace