KHE: Král duchů
Text
Ký pozdní to jezdec větrem a tmou?
Otec to s dítětem, domů jedou;
synáčka milého v náručí má
a tiskne a hřeje a objímá!
„Mé dítě, což úzkostně tak se děsíš?“ –
„„Tatíčku, což krále duchů nevidíš?
hle krále se srstí a s korunou!““ –
„Mé dítě, jen vodní to páry jsou.“
„„„Pojď, dítě milé, pojď ke mně sem!
zde krásně si spolu pohrajem;
má louka je pěkná, květnatá,
a máti moje má šat ze zlata.“““
„„Ach táto, tatíčku, slyšíš-li nyní,
jaké mi král sliby tajně činí?““ –
„Spokoj se, mé dítě, a bázně nech;
suchéť to listí šumí po sadech.“
„„„Pojď, dítě zlaté, pojď jen se mnou,
mé dcerky ti pilně sloužit budou;
mé dcerky, ty v noci tance mají,
ve spánek tě tancujíc uzpívají.“““
„„Ach táto, tatíčku, což nevidíš
těch dcerek králových tam vody blíž?““ –
„Vidím, vidím to, mé dítě milé:
vrby jsou to šeré a vyhnilé.“
„„„Aj rád tě mám, jsi švárný, musím tě mít;
a sám-li nepůjdeš, chci síly užit.“““ –
„„Ach táto, tatíčku! již po mně sahá,
král duchů již v moci své mne má!““
I hrůza jest otci a dává se v cval,
své úpící dítě v náručí jal;
přijíždí do dvorce v mysli traplivé,
leč dítě v náručí již – neživé.