Již jedenáctá odbila, A lampa ještě swítila. A lampa ještě hořela, Co nad klekadlem wisela. Na stěně nízké sedničky Byl obraz boží rodičky, Rodičky boží s děťátkem, Jakoby růže s poupátkem. A před tou mocnou swěticí Widěti pannu klečící. Klečela líce skloněné, Ruce na prsa složené. Z očí slze jí padaly, Želem se ňádra zdwihaly. A když slzička upadla, W ty bílé ňádra zapadla. „Žel Bohu! kde můj tatíček? Již na něm roste tráwníček. Žel Bohu! kde má matička? Tam leží – podle tatíčka. Sestra do roka nežila, Bratra mi koule zabila. Měla jsem, smutná, milého – Žiwot bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, Potud se ještě newrátil! – Do ciziny se ubíral, Těšil mě, slzy utíral: „„Zasej, má milá, zasej len, Zpomínej na mne každý den. Prwní rok přádla hledíwej, Druhý rok plátno políwej, Třetí, košile wyšíwej. Až ty košile došiješ, Wěneček z routy powiješ.““ – Již jsem košile ušila, Již jsem je w truhle složila, Již moje routa w odkwětě, – A milý ještě we swětě. We swětě šírém, širokém, Co kámen w moři hlubokém. Tři léta o něm ani sluch, Žiw-li a zdráw – zná milý Bůh. Maria, panno přemocná! Budiž mi, budiž pomocná! Nawrať milého z ciziny, Kwět blaha mého jediný. Milého z ciziny mi wrať – Aneb žiwota mého zkrať! Po něm mé celé toužení, Bez něho žiwot nic není! Maria, matko milosti! Buď pomocnicí w žalosti!“ – Pohnul se obraz na stěně, I wzkřikla panna zděšeně. Lampa, co temně hořela, Prskla a zhasla docela. Možná, žeť wětru tažení, Možná i – zlé že znamení. A slyš! na záspi kroků zwuk, A na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! „„Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co děláš? A zdali pak mne ještě znáš, Aneb jiného w srdci máš?““ „Ach, můj milý! ach pro nebe! Tu dobu myslím na tebe. Na tě jsem wždycky myslila, Za tě se práwě modlila.“ „„Ho, nech modlení, skoč a poď, Skoč a poď, a mne doprowoď. Měsíček swítí na cestu: Já přišel pro swou newěstu!““ „Ach pro Boha! ach, co prawíš? Kamž bychom šli – tak pozdě již? Wítr burácí, pustá noc, Počkej jen do dne – není moc.“ „„Ho, den je noc, a noc je den – We dne mé oči tlačí sen. Dříw než se zbudí kohouti, Musím tě za swou pojmouti. Jen neprodlíwej, skoč a poď, Dnes ještě budeš moje choť.““ – Byla noc, byla hluboká, Měsíček swítil s wysoka. A ticho, pusto w dědině, Wítr burácel jedině. A on tu napřed – skok a skok, A ona za ním, co jí krok. Psi houfem we wsi zawyli, Když ty pocestné zwětřili. A wyli, wyli diwnou wěc: Že-tě na blízku umrlec. „„Pěkná noc, jasná – w tu dobu Wstáwají mrtwí ze hrobů. A nežli zwíš, jsou tobě blíž – Má milá, nic se nebojíš?““ „Což bych se bála? tys se mnou, A oko Páně nade mnou. – Powěz můj milý, řekni přec, Žiw-li a zdráw je twůj otec? Twůj otec a twá milá máť? A ráda-li mne bude znát?“ „„Moc, má panenko, moc se ptáš; Jen honem pojď – wšak uhlídáš. Pospěš a pojď – čas nečeká, A cesta naše daleká. – Co máš, má milá, w prawici?““ „Nesu si knížky modlící.“ „„Zahoď je pryč! to modlení Je těžší nežli kamení. Zahoď je pryč! ať lehce jdeš, Jestli mi postačiti chceš.““ Knížky jí wzal a zahodil, A byli skokem deset mil. – A byla cesta wýšinou, Skalami, lesní pustinou. A w rokytí a we skalí Diwoké feny štěkaly, A kulich hlásal powěsti: Že-tě na blízku neštěstí. – A on wždy napřed – skok a skok, A ona za ním co jí krok. Po šípkowí a po skalí Ty bílé nohy šlapaly. A na hloží a křemení Zůstalo krwe znamení. „„Pěkná noc, jasná – w tento čas Mrtwí s žiwými chodí zas. A nežli mníš, jsou tobě blíž – Má milá, nic se nebojíš?““ „Což bych se bála? tys se mnou, A ruka Páně nade mnou. Powěz, můj milý, řekni jen, Jak je twůj domek wystawěn? Čistá sednička? weselá? A zdali blízko kostela?“ „„Moc, má panenko, moc se ptáš! Wšak ještě dnes to uhlídáš. Jen honem pojď – čas utíká, A dálka ještě weliká. – Co máš má milá za pasem?““ „Růženec s sebou wzala jsem.“ „„Ho, ten růženec z klokočí Jako had tebe otočí! Zouží tě, stáhne tobě dech – Zahoď ho pryč! my máme spěch!““ Růženec popad, zahodil, A byli skokem dwacet mil. – A byla cesta nížinou, Přes wody, luka, bažinou. A po bažině, po sluji Modré swětýlka laškují: Dwa řady, dewět za sebou, Jako když s tělem k hrobu jdou. A žabí hawěť w potoce Pohřební píseň skřehoce. – A on wždy napřed skok a skok, A jí za ním již slabne krok. Ostřice díwku ubohou Břitwami řeže do nohou. A to kapradí zelené Je krwí její zbarwené. „„Pěkná noc, jasná – w tu dobu Spěchají žiwí ku hrobu. A nežli mníš, jsi hrobu blíž! Má milá, nic se nebojíš?““ „I nebojím! kdyť jsi se mnou, A wůle Páně nade mnou. Jen ustaň málo w pospěchu, Jen popřej málo oddechu. Duch slabne, nohy klesají, A k srdci nože bodají.“ „„Jen pospěš, pospěš, děwče mé! Wšak již tam brzo budeme. Hosté čekají, čeká kwas, A jako střela letí čas. – Co to máš na té tkaničce? Na krku na té tkaničce?““ „To křížek po mé matičce.“ „„Hoho! to zlato proklaté Má hrany ostré, špičaté! Bodá tě a mne nejinak, Zahoď ho, budeš jako pták!““ Křížek utrh a zahodil, A byli skokem třicet mil. – Tu na planině široké Stawení stojí wysoké. Úzké a dlouhé okna jsou, A wěž se zwonkem nad střechou. „„Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko newidíš?““ „Ach, pro Boha! tu kostel snad?“ „„To není kostel, to je hrad.““ „Ten hřbitow – a těch křížů řad?“ „„To nejsou kříže, to můj sad. Hoj, má panenko, na mne hleď, A skoč wesele přes tu zeď!““ „Ó nech mne již! ó nech mne tak! Diwý a hrůzný je twůj zrak, Twůj dech otrawný jako jed, A twoje srdce twrdý led.“ „„Nic se, má milá, nic neboj, Weseloť u mne, wšecko hoj. Masa dost – ale bez krwe, Dnes jinak bude poprwé. Co máš w uzlíku, má milá?““ „Košile, co jsem ušila.“ „„Netřeba jich wíc nežli dwě, Ta jedna tobě, druhá mně.““ Uzlík jí wzal a s chechtotem Přehodil na hrob za plotem. „„Nic se ty neboj, na mne hleď, A skoč za uzlem přes tu zeď.““ – „A wšak jsi wždy byl přede mnou, A já za tebou – cestou zlou. Wšak jsi byl napřed po ten čas; Skoč a ukaž mi cestu zas!“ Skokem přeskočil ohradu, Nic nepomyslil na zradu. Skočil do wýšky sáhů pět – Leč pannu wenku newidět. Jenom po bílém obleku Zablesklo se jest w útěku. Stojí tu, stojí komora, W komoře klapla záwora. Stawení skrowné, bez oken, Měsíc listami šeřil jen. Stawení pewné jako klec, A w něm na prkně – umrlec. Hoj! jak se wenku zmáhá hluk, Hrobowých oblud mocný pluk. Šumí kolem a klapají, A takto píseň skuhrají: „Tělu do hrobu přisluší, Běda, kdos nedbal o duši!“ A tu na dwéře: buch, buch, buch! Burácí z wenku její druh: „„Wstáwej, umrlče, nahoru A odstrč tam tu záworu!““ A mrtwý oči otwírá, A mrtwý oči protírá. Sbírá se, hlawu nazwedá, A půlkolem se ohlédá. „Bože swatý! rač pomoci, Nedejž mne ďáblu do moci! Ty mrtwý lež a newstáwej, Pán Bůh ti pokoj wěčný dej!“ A mrtwý hlawu položiw, Zamhouřil oči jako dříw. – A tu poznowu: buch, buch, buch! Silněji tluče její druh: „„Wstáwej, umrlče, nahoru, A otewři swou komoru!““ A na ten hřmot a na ten hlas Mrtwý se zdwihá s prkna zas. A rámě ztuhlé naměří Tam kde záwora u dweří. „Spas duši, Kriste Ježíši! Smiluj se w bídě nejwyšší! Ty mrtwý, newstáwej a lež! Pán Bůh tě potěš a mne též!“ A mrtwý zas se položiw, Natáhnul oudy jako dříw. – A znowa wenku: buch, buch, buch! Až mizí panně zrak i sluch. „„Wstáwej, umrlče! hola! hou! A podej mi sem tu žiwou.““ Ach, běda, běda děwčeti! Umrlý wstáwá po třetí, A welké kalené oči Na polomrtwou otočí. „Maria panno! při mně stůj, U syna swého oroduj! Nehodně jsem tě prosila; Ach odpusť, co jsem zhřešila! Maria, matko milosti! Z té moci zlé mne wyprosti!“ A slyš! tu práwě na blízce Kokrhá kohout we wísce. A za ním, co ta dědina, Wšecka kohoutí družina. Tu mrtwý, jak se postawil, Pádem se na zem powalil. A wenku ticho, ani ruch: Zmizel daw, i zlý její druh. – Ráno když lidé na mši jdou, W úžasu státi zůstanou: Hrob jeden dutý nahoře, Panna w umrlčí komoře. A na každičké mohyle Útržek z nowé košile. Kousky sebrali, spálili, Hrob dutý sosnou probili. A díwku zbožnou z ciziny Uwedli do swé dědiny. *** Dobře ses, panno, radila, Že na Boha jsi myslila A druha zlého odbyla. Bys byla jinak jednala, Zle bysi byla skonala. Twé tělo bílé, spanilé Bylo by co ty košile.