Č2: Svatební košile.
Bibliografické údaje
Svatební košile. (Báchorka.). In: Soustavní nástin slovesnosti, zvláště ku prospěchu vlastenské mládeže. Ed.: Jakub MALÝ. Jaroslav Pospíšil, Praha 1848, s. 266–278
Č2 obsah
Text
Již jedenáctá odbila,
A lampa ještě swítila.
A lampa ještě hořela,
Co nad klekadlem wisela.
Na stěně nízké sedničky
Byl obraz boží rodičky,
Rodičky boží s děťátkem,
Jakoby růže s poupátkem.
A před tou mocnou swěticí
Widěti pannu klečící.
Klečela líce skloněné,
Ruce na prsa složené.
Z očí slze jí padaly,
Želem se ňádra zdwihaly.
A když slzička upadla,
W ty bílé ňádra zapadla.
„Žel Bohu! kde můj tatíček?
Již na něm roste tráwníček.
Žel Bohu! kde má matička?
Tam leží – podle tatíčka.
Sestra do roka nežila,
Bratra mi koule zabila.
Měla jsem, smutná, milého –
Žiwot bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
Potud se ještě newrátil! –
Do ciziny se ubíral,
Těšil mě, slzy utíral:
„„Zasej, má milá, zasej len,
Zpomínej na mne každý den.
Prwní rok přádla hledíwej,
Druhý rok plátno políwej,
Třetí, košile wyšíwej.
Až ty košile došiješ,
Wěneček z routy powiješ.““ –
Již jsem košile ušila,
Již jsem je w truhle složila,
Již moje routa w odkwětě, –
A milý ještě we swětě.
We swětě šírém, širokém,
Co kámen w moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch,
Žiw-li a zdráw – zná milý Bůh.
Maria, panno přemocná!
Budiž mi, budiž pomocná!
Nawrať milého z ciziny,
Kwět blaha mého jediný.
Milého z ciziny mi wrať –
Aneb žiwota mého zkrať!
Po něm mé celé toužení,
Bez něho žiwot nic není!
Maria, matko milosti!
Buď pomocnicí w žalosti!“ –
Pohnul se obraz na stěně,
I wzkřikla panna zděšeně.
Lampa, co temně hořela,
Prskla a zhasla docela.
Možná, žeť wětru tažení,
Možná i – zlé že znamení.
A slyš! na záspi kroků zwuk,
A na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
„„Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
A zdali pak mne ještě znáš,
Aneb jiného w srdci máš?““
„Ach, můj milý! ach pro nebe!
Tu dobu myslím na tebe.
Na tě jsem wždycky myslila,
Za tě se práwě modlila.“
„„Ho, nech modlení, skoč a poď,
Skoč a poď, a mne doprowoď.
Měsíček swítí na cestu:
Já přišel pro swou newěstu!““
„Ach pro Boha! ach, co prawíš?
Kamž bychom šli – tak pozdě již?
Wítr burácí, pustá noc,
Počkej jen do dne – není moc.“
„„Ho, den je noc, a noc je den –
We dne mé oči tlačí sen.
Dříw než se zbudí kohouti,
Musím tě za swou pojmouti.
Jen neprodlíwej, skoč a poď,
Dnes ještě budeš moje choť.““ –
Byla noc, byla hluboká,
Měsíček swítil s wysoka.
A ticho, pusto w dědině,
Wítr burácel jedině.
A on tu napřed – skok a skok,
A ona za ním, co jí krok.
Psi houfem we wsi zawyli,
Když ty pocestné zwětřili.
A wyli, wyli diwnou wěc:
Že-tě na blízku umrlec.
„„Pěkná noc, jasná – w tu dobu
Wstáwají mrtwí ze hrobů.
A nežli zwíš, jsou tobě blíž –
Má milá, nic se nebojíš?““
„Což bych se bála? tys se mnou,
A oko Páně nade mnou. –
Powěz můj milý, řekni přec,
Žiw-li a zdráw je twůj otec?
Twůj otec a twá milá máť?
A ráda-li mne bude znát?“
„„Moc, má panenko, moc se ptáš;
Jen honem pojď – wšak uhlídáš.
Pospěš a pojď – čas nečeká,
A cesta naše daleká. –
Co máš, má milá, w prawici?““
„Nesu si knížky modlící.“
„„Zahoď je pryč! to modlení
Je těžší nežli kamení.
Zahoď je pryč! ať lehce jdeš,
Jestli mi postačiti chceš.““
Knížky jí wzal a zahodil,
A byli skokem deset mil. –
A byla cesta wýšinou,
Skalami, lesní pustinou.
A w rokytí a we skalí
Diwoké feny štěkaly,
A kulich hlásal powěsti:
Že-tě na blízku neštěstí. –
A on wždy napřed – skok a skok,
A ona za ním co jí krok.
Po šípkowí a po skalí
Ty bílé nohy šlapaly.
A na hloží a křemení
Zůstalo krwe znamení.
„„Pěkná noc, jasná – w tento čas
Mrtwí s žiwými chodí zas.
A nežli mníš, jsou tobě blíž –
Má milá, nic se nebojíš?““
„Což bych se bála? tys se mnou,
A ruka Páně nade mnou.
Powěz, můj milý, řekni jen,
Jak je twůj domek wystawěn?
Čistá sednička? weselá?
A zdali blízko kostela?“
„„Moc, má panenko, moc se ptáš!
Wšak ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď – čas utíká,
A dálka ještě weliká. –
Co máš má milá za pasem?““
„Růženec s sebou wzala jsem.“
„„Ho, ten růženec z klokočí
Jako had tebe otočí!
Zouží tě, stáhne tobě dech –
Zahoď ho pryč! my máme spěch!““
Růženec popad, zahodil,
A byli skokem dwacet mil. –
A byla cesta nížinou,
Přes wody, luka, bažinou.
A po bažině, po sluji
Modré swětýlka laškují:
Dwa řady, dewět za sebou,
Jako když s tělem k hrobu jdou.
A žabí hawěť w potoce
Pohřební píseň skřehoce. –
A on wždy napřed skok a skok,
A jí za ním již slabne krok.
Ostřice díwku ubohou
Břitwami řeže do nohou.
A to kapradí zelené
Je krwí její zbarwené.
„„Pěkná noc, jasná – w tu dobu
Spěchají žiwí ku hrobu.
A nežli mníš, jsi hrobu blíž!
Má milá, nic se nebojíš?““
„I nebojím! kdyť jsi se mnou,
A wůle Páně nade mnou.
Jen ustaň málo w pospěchu,
Jen popřej málo oddechu.
Duch slabne, nohy klesají,
A k srdci nože bodají.“
„„Jen pospěš, pospěš, děwče mé!
Wšak již tam brzo budeme.
Hosté čekají, čeká kwas,
A jako střela letí čas. –
Co to máš na té tkaničce?
Na krku na té tkaničce?““
„To křížek po mé matičce.“
„„Hoho! to zlato proklaté
Má hrany ostré, špičaté!
Bodá tě a mne nejinak,
Zahoď ho, budeš jako pták!““
Křížek utrh a zahodil,
A byli skokem třicet mil. –
Tu na planině široké
Stawení stojí wysoké.
Úzké a dlouhé okna jsou,
A wěž se zwonkem nad střechou.
„„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko newidíš?““
„Ach, pro Boha! tu kostel snad?“
„„To není kostel, to je hrad.““
„Ten hřbitow – a těch křížů řad?“
„„To nejsou kříže, to můj sad.
Hoj, má panenko, na mne hleď,
A skoč wesele přes tu zeď!““
„Ó nech mne již! ó nech mne tak!
Diwý a hrůzný je twůj zrak,
Twůj dech otrawný jako jed,
A twoje srdce twrdý led.“
„„Nic se, má milá, nic neboj,
Weseloť u mne, wšecko hoj.
Masa dost – ale bez krwe,
Dnes jinak bude poprwé.
Co máš w uzlíku, má milá?““
„Košile, co jsem ušila.“
„„Netřeba jich wíc nežli dwě,
Ta jedna tobě, druhá mně.““
Uzlík jí wzal a s chechtotem
Přehodil na hrob za plotem.
„„Nic se ty neboj, na mne hleď,
A skoč za uzlem přes tu zeď.““ –
„A wšak jsi wždy byl přede mnou,
A já za tebou – cestou zlou.
Wšak jsi byl napřed po ten čas;
Skoč a ukaž mi cestu zas!“
Skokem přeskočil ohradu,
Nic nepomyslil na zradu.
Skočil do wýšky sáhů pět –
Leč pannu wenku newidět.
Jenom po bílém obleku
Zablesklo se jest w útěku.
Stojí tu, stojí komora,
W komoře klapla záwora.
Stawení skrowné, bez oken,
Měsíc listami šeřil jen.
Stawení pewné jako klec,
A w něm na prkně – umrlec.
Hoj! jak se wenku zmáhá hluk,
Hrobowých oblud mocný pluk.
Šumí kolem a klapají,
A takto píseň skuhrají:
„Tělu do hrobu přisluší,
Běda, kdos nedbal o duši!“
A tu na dwéře: buch, buch, buch!
Burácí z wenku její druh:
„„Wstáwej, umrlče, nahoru
A odstrč tam tu záworu!““
A mrtwý oči otwírá,
A mrtwý oči protírá.
Sbírá se, hlawu nazwedá,
A půlkolem se ohlédá.
„Bože swatý! rač pomoci,
Nedejž mne ďáblu do moci!
Ty mrtwý lež a newstáwej,
Pán Bůh ti pokoj wěčný dej!“
A mrtwý hlawu položiw,
Zamhouřil oči jako dříw. –
A tu poznowu: buch, buch, buch!
Silněji tluče její druh:
„„Wstáwej, umrlče, nahoru,
A otewři swou komoru!““
A na ten hřmot a na ten hlas
Mrtwý se zdwihá s prkna zas.
A rámě ztuhlé naměří
Tam kde záwora u dweří.
„Spas duši, Kriste Ježíši!
Smiluj se w bídě nejwyšší!
Ty mrtwý, newstáwej a lež!
Pán Bůh tě potěš a mne též!“
A mrtwý zas se položiw,
Natáhnul oudy jako dříw. –
A znowa wenku: buch, buch, buch!
Až mizí panně zrak i sluch.
„„Wstáwej, umrlče! hola! hou!
A podej mi sem tu žiwou.““
Ach, běda, běda děwčeti!
Umrlý wstáwá po třetí,
A welké kalené oči
Na polomrtwou otočí.
„Maria panno! při mně stůj,
U syna swého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila;
Ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti!
Z té moci zlé mne wyprosti!“
A slyš! tu práwě na blízce
Kokrhá kohout we wísce.
A za ním, co ta dědina,
Wšecka kohoutí družina.
Tu mrtwý, jak se postawil,
Pádem se na zem powalil.
A wenku ticho, ani ruch:
Zmizel daw, i zlý její druh. –
Ráno když lidé na mši jdou,
W úžasu státi zůstanou:
Hrob jeden dutý nahoře,
Panna w umrlčí komoře.
A na každičké mohyle
Útržek z nowé košile.
Kousky sebrali, spálili,
Hrob dutý sosnou probili.
A díwku zbožnou z ciziny
Uwedli do swé dědiny.
***
Dobře ses, panno, radila,
Že na Boha jsi myslila
A druha zlého odbyla.
Bys byla jinak jednala,
Zle bysi byla skonala.
Twé tělo bílé, spanilé
Bylo by co ty košile.