Č: Poklad.

Bibliografické údaje

Poklad. (Báchorka národní.). In: Vesna (Almanach pro kvetoucí svět), roč. 2. Jan Hostivít Pospíšil, Praha 1838, s. 129–151

Č obsah

Text

[131]
Na pahorku mezi buky Kosteljček s wěžj njzkau; S wěže pak slyšeti zwuky Hágem a sausednj wjskau. Nenjť zwuk to zwonka gemný, Tratjcj se w bljzké stráně: Dřewa-tě to rachot temný, Zwaucj lid do chrámu Páně. A tu z wjsky k božj sláwě Zhůru běžj zástup hogný: Weský lid to bohabogný – A dnes welký pátek práwě. W chrámě truchlo – holé stěny – Oltář černá rauška kryge, Na raušce křjž upewněný – W kůru zpjwagj pašige. A hle! co se bělá w lese, W černém lese za potokem?
132
Bělá se tam, bělá žena, A na ruce djtě nese. I gde rychlým žena krokem, Swátečně gsauc oblečena, Tam tau stránj za potokem – Pachole maličké nese. Běžj žena, dolů běžj, Pospjchá do chrámu Páně; Tu na bljzku lesnj stráně Kostel na pahorku ležj. A w auwale ku potoku Rázem pookřjdlj kroků; Neb gak wětřjk wolně wěge, Z kostela slyšeti pěnj – W kůru tam se práwě pěge Krista Pána umučenj. Běžj, běžj podlé skály – „Co to? mám-li wěřit oku? Což mne moge smysly šálj?“ – Stane – ohljžj se kolem – Rychle kroky zpět obrátj – Stane zase – zas se wrátj – „Tam ten les – a tu ty klesty – Tamto wede cesta polem – Wždyť sem nezblaudila s cesty! Bože, což se semnau děge! Což zde negsem u kamena? –
133
Gaká se tu stala změna!“ Zase stogj – zase spěge, Celá gsauci udiwena, Oči prsty si protjrá, O krok bljže se ubjrá – „Bože, gaká tady změna!“ Tu, kde z diwokého klestu – Od kostela tři sta kroků – Weliký čněl kámen w cestu – Co se gewj nynj oku? Gewj se tu ženě, gewj Wchodem wršek otewřený – Wyswětliti sobě newj – Kámen w cestu postawený, Postawená celá skála, Gakby od wěků zde stála. Gewj se tu, gewj ženě Chodba pod zemj, co sjně Wyklenutá we křemeně; A tam, klenba kde se tratj – We tmawém pahorku kljně – Gakýs plamen znamenati. I hořj to gasnoběle, Gak wečerem swit měsjčka, I zapláwá růžoskwěle, Gakby západ to slunjčka.
134
I widauc to žena žasne, A ke wchodu až pokročj, A zastjnjc dlanj očj, Hledj w onno mjsto gasné. „Bože, gak se to tam swjtj!“ Oči prsty si protjrá, O krok bljže se ubjrá – „Gak se to tam diwně swjtj – Co to asi musj býti!“ Dále gjti wšak se bogj, Tam hledj a wenku stogj. A co wáhá, a co stogj, W klenbu patřjc neustále, Mizj bázeň za pohledem, Zwědawost gi pudj předem – A ona se béře dále. Krok za krokem – a wždy dále Mocně gi to gjti pudj; Krok za krokem – a we skále Gen se spjcj ohlas budj. A čjm dál přicházj žena, Stále diwná roste záře; Gižgiž končj se sklepenj – A wšak žena omráčena Rukau zakrýwá si twáře, Zrowna patřit možno nenj.
135
Widj, widj – co zde widj, Kdy to widěl který z lidj? Takau krásu, tolik blesku Mnj uzřjti gen w nebesku! Dwéře stogj otewřeny Do neyskwělegšjho sálu; Zlatem gen se swjtj stěny, Strop rubjny wyložený, Pod njm slaupy ze křišťálu. S obogj pak strany dweřj Na podlaze mramorowé – Kdo newiděl, neuwěřj – Hořj tady dwa ohňowé, Dwa ohňowé tady hořj, Nic gich blesku neumořj: Nade střjbrem po lewici Lunau oheň zhůru plane – Nade zlatem po prawici Sluncem pláti neustane; Planau ohně, gizba plane, Obalena zářj gasnau: A dokud zde kowů stane, Plamenowé newyhasnau, Nic gich blesku neumořj. Na prahu tu žena stogj, Celá stogj oslepena,
136
Očj pozdwihnaut se bogj – Nelzeť zřjti do plamena. Na lewici djtě nese, Prawau lewé mne si oko; A když trochu ohljdne se, Osmělj a zpamatuge, Wzdychne sobě přehluboko, A tak w duši swé rokuge: „Milý Bože, co gá zkusjm Na tom swětě – nauze, hladu! Bjdně žiwot chránit musjm – A zde takowých pokladů! Tolik střjbra, tolik zlata W podzemnj tu ležj skreyši! Genom hrstku z té hromady – A gá bylabych bohata – A bylabych neyšťastněgšj, Gá i moge djtě tady!“ A co myslj, a co stogj, Ohroženěgšj se stane; Swatým křjžem se ozbrogj, A gde, kde to běle plane. Gde – a střjbra kausek zdwihne, A wšak zase tam položj; Zdwihne zas – a ge prohljžj – Geho blesk a geho tjži –
137
A – zdali ge zas položj? Ne – giž w kljně gj se mihne. A zdařenjm tjm smělegšj: „Gistě toto prst ge božj – Ukázalť mi cestu k skreyši, Chce, bych byla obšťastněna. I zhřešiti bych musela, Bych tjm pohrdnauti měla!“ Takto mluwjc k sobě žena, Chlapce na zem s ruky složj, Klekne a kljn rozprostjrá, Chutě s hromady nabjrá, A do kljna střjbro skládá: „Gistě toto prst ge božj – Nás, hle! obohatit žádá!“ Béře, béře se hromady – Kljntě plný – sotwa wstáwá – Geště w šátek sobě dáwá, Tak gi mámj střjbra wnady. A kdy giž chce odtud gjti – Ach, zde geště pacholete! Gak ge ke swé tjži wzjti? Pachole-tě giž dwauleté; Wysypati zase štěstj Nezdá se gj dobře býti – Obého wšak nemůž nésti –
138
A hle, střjbro matka nese Djtě se tu na ni třese: „„Mama! – wolá – mama, mama!““ Chytagjc gi ručinkama. „Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu Počkey genom tady trochu, Hned tu bude zase mama!“ A giž běžj, sjnj běžj, Giž i sjně za nj ležj; Přes potok – po stráni – k lesu Spěge žena we swém plesu. A než malá mine chwjle, Prázdna zpátky zas pospjchá, A we potu – sotwa dýchá – Stane zase giž u cjle. A gak wjtr zlehka wěge, Z kostela slyšeti pěnj: W kůru tam se práwě pěge Krista Pána umučenj. A gak sjnj w gizbu spěge: „„Haha, mama! haha, mama!““ Radostně se djtě směge, Potleskugjc ručinkama. Nedbáť ale matka na to, Běžjc we stranu protěgšj:
139
Kowu blesk-tě gj milegšj, Z kowů neymilegšj zlato. Klekne a kljn rozprostjrá, Chutě s hromady nabjrá, A do kljna zlato skládá. Kljn-tě plný – gižgiž wstáwá – Geště w šátek sobě dáwá; O gak gj tu srdce skáče, Gak ge štěstj swému ráda! A když zlato matka nese, Djtě se tu na ni třese, Třese a dá se do pláče: „„Mama, mama! ach, ach, mama!““ Chytagjc gi ručinkama. „Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu! Počkey genom geště trochu!“ A k djtěti se naklonj, A do kljna rukau sáhne, Dwa penjze z něg wytáhne, O penjz penjzem zwonj: „Hle hleď, co to má maminka! Cin cin! slyšjš, gak to cinká?“ A wšak djtě stále pláče – Gj radostj srdce skáče. A do kljna opět sáhne, Plnau zlata hrst wytáhne,
140
Wložj djtěti do kljnka: „Hle hleď, co ti dá maminka! Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu Cin cin! poslyš gak to cinká! Počkey genom geště trochu, Hned se wrátj zas maminka! Hreg si pěkně, hreg děťátko – Počkey geště gen drobátko!“ A giž běžj, sjnj běžj, Na djtě se neohljžj; A giž sjně za nj ležj, Giž se ku potoku bljžj; Přes potok – po stráni w plesu Drahý poklad nese k lesu – A giž stogj s njm před chyšj. „Hoi ty chýše, sprostá chýše, Brzy měg se dobře tady! Co mě k tobě nynj wjže? Ha, teď nemáš pro mě wnady! Půgdu pryč z těch tmawých lesů, Z té otcowské střechy chudé, Zde swé štěstj neponesu – Ginde moge bydlo bude! Půgdu, půgdu z toho krage, Ginam odtud moge cesta, Půgdu, když mi štěstj zrage –
141
Do welkého půgdu města, Kaupjm sobě země, hrady – Co panj mě budau ctjti; Měg se dobře, chyško, tady, Nebuduť gá w tobě žjti! Negsemť wjce chudá wdowa, Saužjcj se w noci, we dne; We swém kljnu“ – na ta slowa S potěšenjm doň pohlédne – Ha! kyž byla nepohlédla! – Leknutjm tu celá zbledla, Leknutjm se třese celá, Diw na mjstě neomdlela. Widj – widj – ha, co widj, Sama tomu sotwa wěřj! Do zpukřelých wrazj dweřj, Wrazj, kde truhlice malá, Kamžto střjbro uschowala; Strhne wjko – ha, co widj! – Pro wši wjru dobrých lidj – Gaká-tě to nowá rána! – Mjsto střjbra gen – kamenj, W šátku pak a we swém kljnu – Ó přehroznéť to mámenj! – Mjsto zlata genom – hljnu! Čáka wšecka rozšlapána! – –
142
Nehodna-tě štěstj byla, Požehnánj neužila. ***
A když takto rozdrceně S bolestj tu ztrátu nese, Probodne to srdce ženě, Zkřikne s hrůzau wyděšeně, Zkřikne až se chýše třese: „Ha, djtě! mé djtě drahé!“ „„Djtě drahé – drahé – drahé!““ Zahučj to w hustém lese. A we hrozném předtušenj Běžj žena – ach neběžj, Letj – letem ptáka letj – Lesem – stránj gi widěti – Tam, kde klamné našla gměnj, K wršku, na němž kostel ležj. Od kostela wětřjk wěge – Což-tě neslyšeti pěnj? – Krista Pána umučenj W kůru wjce se nepěge. A když přigde ku sklepenj, Haha! gaké pohleděnj! Haha! z diwokého klestu – Tři sta kroků od kostela –
143
Weliký čnj kámen w cestu! A co sjně? – ta zmizela! Zmizela i w cestě skála, Gakby nikdy zde nestála. Ha! gak se tu žena leká, Gak se děsj – wolá – hledá! Gak po tom pahorku těká – Těmi klesty – na smrt bledá! Ha, ty zraky zaufanliwé, Usta siná nad mrtwolu! Hle, gak přes to křowj diwé Běžj – pádj – tamto k dolu! „Běda, běda! zde to nenj!“ – Tělo klestjm rozerwané – Nohy trnjm probodané – Darmo wšecko klopotěnj, Wchodu nenj k nalezenj! A znowu se žena děsj, Auzkost hrůzná gi zachwátj: „Ach, kdo mně mé djtě wrátj? Ach mé djtě, kde gsi, kde gsi?!“ – „„Tu pod zemj gsem – hluboko!““ Hlas tichaunký wětrem šumj – „„Nespatřj mne tady oko, Ucho mi neporozumj.““
144
„„Blaze-tě pod zemj, blaze, Beze gjdla, beze pitj – Na mramorowé podlaze – Ryzj zlato w kljnku mjti!““ „„Noc a den se nestřjdagj, Nikdy negdau spat očinka; Hragi si tu pěkně, hragi – Cin cin! slyšjš gak to cinká?““ A wšak žena znowu hledá – Darmo! – a znowu se děsj, Zaufale se na zem wrhá, Wlasy sobě s hlawy trhá, Zkrwawena, na smrt bledá: „Ach běda mi! běda! běda! Ach mé djtě, kde gsi, kde gsi? Kde tě nagdu, djtě drahé?!“ „„Djtě drahé – drahé – drahé!““ Bljzkými to hučj lesy. ***
Mine den, i druhý mine, Dnowé w týden se obrátj, Z týdnů měsjc se wywine, Až i léto počne pláti. Na pahorku mezi buky Kosteljček s wěžj njzkau;
145
Co den zněgj zwonka zwuky Hágem a sausednj wjskau. Tu nahoře, když za rána Ke mši na zwonek pozwonj, Přede stánkem nebes Pána Rolnjk co den čelo klonj. Ai, co-tě to za osobu Se sklopenau k zemi twářj? Swjce zhasly na oltáři – Ona klečj po tu dobu. Zdáť se, ani že nedyše – Ljce a rty zesinalé – A to se tak modlj tiše! Kdo to? – Newjm, tušjm ale. Když po swaté wšak oběti Chrámowé se zamknau dwéře, Těmi buky gi widěti, Ana se s pahorku béře; Béře, béře se pomalu Stezkau winaucj se w klestu Po šediwau tamo skálu, Kde welký čnj kámen w cestu. Tu si wzdychne přehluboko A do dlaně čelo klopj: „Ach mé djtě!“ a giž oko W slzách kanaucjch se topj.
146
Nešťastnáť to z lesa žena, Wždycky smutna, wždycky bleda, Wždycky těžce zamyšlena: Od rána až do saumraku Nikdy gasno w gegjm zraku, W noci pak žel spáti nedá. A když opět na uswitě Trapliwé opauštj lože: „Ach mé djtě, drahé djtě! Ach běda mi! běda, běda! – Odpusť, milostiwý Bože!“ Uplynulo léto celé, Geseň, zima uplynula – Nezmjrněno w srdci žele, Slza w oku nezhynula. I když wýše slunce stálo, Probudiwši zemi znowa: W úsměch usta nerozhřálo – Stáleť geště pláče wdowa. ***
A slyš! shůry mezi buky, Z kosteljčka s wěžj njzkau, Rachotěcj slyšet zwuky Hágem a sausednj wjskau. A hle! zhůru k božj sláwě Běžj z wjsky zástup hogný,
147
Weský lid to bohabogný – A zas welký pátek práwě. Wolně garnj wětřjk wěge, Wětrem pak slyšeti pěnj – W kostele se zase pěge Krista Pána umučenj. A tau stránj ku potoku Žena od lesa se bljžj – Co zdržuge dnes gj kroku? – Ach, památka dne a roku Hořem kroky gegj tjžj! Bljžj, bljžj se znenáhla, A giž skály podosáhla. A hle! co gewj se oku? Tu, kde z diwokého klestu – Od kostela tři sta kroků – Weliký čněl kámen w cestu: Wchodem wršek otewřený, Kámen w cestu postawený, Kámen i ta celá skála, Gakby tak od wěků stála. A žena se toho leká, A hrůzau se wlasy gežj, Celau tjžj na nj ležj Zármutek a wina gegj.
148
I děsj se – wšak nečeká, A we strachu a w naděgi Skokem sjnj známau běžj, Sjnj gdaucj pode skálu. A hle! dwéře otewřeny Do neyskwělegšjho sálu; Zlatem gen se swjtj stěny, Strop rubjny wyložený, Pod njm slaupy ze křišťálu. A s obogj strany dweřj Na podlaze mramorowé Plápolagj dwa ohňowé: Nade střjbrem po lewici Lunau oheň zhůru plane, Nade zlatem po prawici Sluncem pláti nepřestane. A žena se s hrůzau bljžj, A we strachu a w naděgi Tu po gizbě se ohljžj. Snad gi wábj střjbro – zlato? – Ach, ona giž nedbá na to! – „Haha, mama! haha, mama!“ Eihle djtě, djtě gegj, Po celý rok oplakané, Potleskuge ručinkama!
149
A w ženě to aužj dechu, A hrůzau se celá třese, A we zaufanliwém spěchu Chopjc djtě do náruči Dlauhau sjnj odtud nese. A třesk, třesk! huhu! to hučj Gj w patách we wrchu kljně – Praskot hrůzný – wichr skučj – Zem se třese – hluk a lomoz – Gj w patách se bořj sjně! „Ach, Rodičko božj, pomoz!“ W auzkosti tu zkřikne žena Zpět pohlédnauc poděšena. A hle! gaká zase změna! Ticho wšecko – a tu z klestu Weliký čnj kámen w cestu; Wše, co gindy, zpořádáno – Po wchodu památky nenj: Práwěť nynj dozpjwáno Krista Pána umučenj. A w ženě to aužj dechu, A hrůzau se celá třese, A we zaufanliwém spěchu Djtě swoge odtud nese,
150
Nese – a na ňádra tlačj, Gakoby se o ně bála; Běžj – sotwa dech gj stačj – Ač daleko za nj skála, Běžj – aniž se ohljžj – Tam tau stránj bljže lesu – A we strachu a we plesu Stane w chudé lesnj chýši. O gaké tu wzdáwá wraucj Bohu swému žena djky! Wizte slzy ty kanaucj! Gak to djtě k sobě wine, Ljbá čelo – ručky – rtjky, A zas k ňádrám ge přitiská, Gak celá w rozkoši plyne! A hle! co se w kljnku blýská? Co to znělo? – Ryzj zlato! To zlato, gež wloni byla, Aby djtě si pohrálo, Gemu w kljnek položila. A wšak ženu wábj málo, Co gi tolik hoře stálo – Stáloť gi, ach! slzj mnoho; Leč děkugjc Bohu za to,
151
Aužeg drahé tiskne děcko. Hořceť zakusila toho: Že-tě welmi málo zlato – A wšak djtě nade wšecko! ***
Dáwno kosteljček zbořen – Neslyšeti zwonka zwuků; A kde někdy stálo buků, Sotwa gaký hnige kořen. Stařec mnoho pamatuge, Mnohoť i dozrálo hrobu: A wšak lid si ukazuge Geště mjsta po tu dobu. A když wečer pohromadě Mládež za mrazu sedáwá, Rád stařeček powjdáwá O wdowě a o pokladě.