Č: Štědrý den.

Bibliografické údaje

Štědrý den. (Pověst národní.). In: Květy a plody (Týdenník pro vzdělané obecenstvo) 1848. [nakladatel neuveden], [místo vydání neuvedeno] č. 7, 19. srpen 1848, s. 161–163

Č obsah

Text

[161]
Tma jako w pytli, mráz w okna duje, W swětnici teplo u kamen; W krbu se swítí, stará podřimuje, Děwčata předou měký len. „Toč se a wrč, můj kolowrátku! Ejhle, adwentu již na krátku, A blízko, blizoučko štědrý den!“ Mílo-tě děwčeti přísti, mílo Za smutných zimních wečerů; Neb nebude darmo její dílo, Tu pewnou chowá důwěru. I přijde mládenec za pilnou pannou, Řekne: „Pojď se mnou, díwko má! Budiž ty mi ženkou milowanou, Wěrným ti mužem budu já. Já tobě mužem, ty mně ženkou, Dej ruku, děwče rozmilé!“ A díwka, co předla přízi tenkou, Swatební šije košile. Toč se a wrč, můj kolowrátku! Wšak-tě adwentu již na krátku A přede dweřmi štědrý den!“ ***
Hoj, ty štědrý wečere, Ty tajemný swátku! Cože komu dobrého Neseš na památku? Hospodáři štědrowku, Krawám po wýslužce; Kohoutowi česneku, Hrachu jeho družce. Owocnému stromowí Od wečeře kosti, A swětélka na stěnu Tomu, kdo se postí. Hoj, já mladá díwčina! Srdce nezadané! Mně na mysli jiného, Jiného cos tane. Pod lesem, ach pod lesem, Na tom panském stawě, Stojí wrby stařeny, Sníh na šedé hlawě. Jedna wrba hrbatá Tajně dolů kýwá, Kde se modré jezero Pod ledem ukrýwá. Tu prý díwce w půlnoci Při luně pochodni Souzený se zjewí hoch We hladině wodní. Hoj, mne půlnoc neleká, Ani liché Wědy: Půjdu, wezmu sekeru, Prosekám ty ledy. I nahlednu w jezero Hluboko – hluboko,
162
Milému se podíwám Pewně okem w oko. ***
Marie, Hana, dwě jména milá, Panny jak jarní růže kwět; Která by z obou milejší byla, Nikdo nemůže rozumět: Jestliže jedna promluwí k hochu, Do ohně by jí k wůli šel; Pakli se druhá usměje trochu – Na prwní zas by zapomněl! Nastala půlnoc. Po nebi šíře Sbor wysypal se hwězdiček, Jako owečky okolo pastýře, A pastýř jasný měsíček. Nastala půlnoc, wšech nocí máti, Půlnoc po štědrém wečeru; Na mladém sněhu swěží stopu znáti Ode wsi přímo k jezeru. Ta jedna klečí, nad wodou líčko; Ta druhá stojí podlé ní: „Hano Haníčko, zlaté srdíčko! Jaké tam widíš widění?“ „Ach widím domek – jen ale šeře – Jako co Wáclaw ostáwá – Wšak se již jasní – již widím dwéře, We dweřích mužská postawa. Na těle kabát zelený temně, Klobouk na stranu, znám jej, znám! Na něm ta kytka, co dostal odemně – Můj milý Bože! Wáclaw sám!!“ Na nohy skočí, srdce jí bije, Druhá přiklekne wedlé ní: „Zdař Bůh, má milá, zlatá Marie! Jaké ty widíš widění?“ „Ach widím, widím – je mlhy mnoho, Wšecko je mlhou zatmělé; Čerwená swětla blýskají z toho – Zdá se mi býti w kostele. Něco se černá mezi bílými – Wšak se mi rozedníwá již – Jsou to družičky, a mezi nimi – Pro Boha! rakew – černý kříž!“ ***
Wlažný wětřík laškuje Po osení mladém, Sad i pole kwětinowým Přioděny wnadem: Zawzněla hudba od kostela zrána, A za ní, hejsa! kwítím osypána Jede swatba řadem. Šwárný ženich jako kwět W kole swatebčanů, Kabát tmawě zelený, Klobouček na stranu: Tak widěla jej w osudné té době, Tak si ji nyní wede k sobě, Šwarnou ženku Hanu. ***
Zašlo léto; přes pole Chladné wětry wějí. Zwoní hrana; na marách Tělo wynášejí: Bílé družičky, planoucí swíce; Pláč, bědowání; trouby hlaholíce Z hlubokosti znějí: Miserere mei. Koho wěnec zelený, Koho w rakwi kryje? „Umřela, ach umřela Panenská lilije! Wykwětla, jak by zalíwána rosou, Uwadla, jak by podsečena kosou – Ubohá Marie! ***
Nastala zima, mráz w okna duje, W swětnici teplo u kamen; W krbu se swítí, stará polehuje, Děwčata zase předou len. „Toč se a wrč, můj kolowrátku! Wšak-tě adwentu zas na krátku A nedaleko štědrý den! Ach, ty štědrý wečere Noci diwůplodné! Když si na tě zpomenu, K srdci mne to bodne! Seděly jsme také tak Wloni pohromadě,
163
A než rok se obrátil, Dwě nám chybí w řadě! Jedna, hlawu zawitou, Košilišky šije; Druhá již tři měsíce W černé zemi hnije, Ubohá Marie! Seděly jsme také tak, Jako dnes a wčera; A než rok se obrátí – Kde z nás bude která? Toč se a wrč, můj kolowrátku! Wšecko-tě w swětě jen na obrátku, A žiwot lidský jako sen! Wšak lépe w mylné naději sníti, Před sebou hustou temnotu; Nežli budoucnost odekrýti, Strašliwou widět jistotu!