Č1: Podzimní pozdrav slunci.
Bibliografické údaje
Podzimní pozdrav slunci. In: Rozhledy, roč. 7, 1897–1898., č. 3, 1. listopad 1897, s. 115
Text
I tebe dusí mlhy podzimní,
ty velké slunce, bože touhy mé!
Rozteklé, choré lezeš zbaběle,
kde hořela tvá síla v letních dnech,
triumfy světla, lásky pocely –
živoříš stářím bohů.
Přec miluji tě, bože sestárlý.
A plamen, kterým spočinulo jsi
na vinohradech, vracím tobě zpět
pozdravem bouřným, číši pozvedám
(tvá krev v ní svítí jasná plamenná)
a k tvému zdaru piji.
Ty přijdeš zase – leč já nečekám.
Mě mhy ty škrtí, vražedně se pnou
po myšlenkách mých, snech mých, vražedně
mi tisknou prsa, rozlet srážejí
a rvát se musím, rvu se s rozkoší
ať nahoře, ať vespod.
Jen jednou přiď, můj otče, jednou jen,
ve slabé chvíli, v které podlehám!
A rozhoď světlo, šlehni do duše
a šlehni v moje oči sesláblé,
ať třeba oslepnou, a zajásej:
Vstaň, nesu světlo, světlo!
Snad odhodím ty zbraně smrtící
a střesu s duše tíhu zoufalství.
Snad zastydím se nad svou slabostí – –
I ty však klesáš, i ty podleháš.
Buď zdrávo, slunce, ve své slabosti,
buď zdrávo ve své síle!
