Komentář

1. K přítomné edici

Prezentovaná edice souboru básnického díla Karla Tomana (1877–1946; vlastním jménem Antonín Bernášek) představuje nové kritické uchopení veškerých nám dostupných Tomanových textů veršem, ať se dochovaly v rukopise, jsou otištěny na stránkách revue či denního tisku, popřípadě byly otištěny knižně. Vydání v Kritické hybridní edici (KHE) má dvojí podobu: vedle vydání knižního, které přináší ustavený text v čtenářské edici, poskytuje čtenářům i rozsáhlou materiálovou základnu prostřednictvím digitální internetové edice. Ta nabízí jak digitalizovanou obrazovou podobu všech zpracovaných relevantních dokumentů, tak jejich textovou podobu v tzv. diplomatickém vydání (čtenářské knižní vydání je naopak vyhrazeno pravopisně modernizovanému znění Tomanových básní). V případě rukopisných (či strojopisných) materiálů edice nabízí jejich transliterovaný přepis, a to v podobě, v níž usiluje o přehledné zachycení vývoje (škrtů, vpisků, transpozic apod.) básnického textu jednotlivých dochovaných verzí. Vedle bibliografického zpracování všech za autorova života otištěných básní (časopisecky i knižně) edice nabízí přehled dalších přetisků vybraného textu v následných, posmrtných knižních vydáních. V tomto případě mapujeme výskyt otištěných básní v knižních celcích Tomanova díla, ať už se jedná o přetisky celých souborů, jednotlivých sbírek nebo výborů z básníkova díla (záměrně pomíjíme přetisky Tomanových básní v knižních publikacích typu přehledových antologií, čítanek atd.). Hlavním cílem editorů Básnického díla Karla Tomana bylo vůbec poprvé v historii vydávání Tomanova díla shromáždit a v jedné edici zveřejnit všechny básníkovy veršované texty a současně je nabídnout čtenáři v podobě, která umožní sledovat genezi jednotlivých textů. Zde bylo na jedné straně naším cílem prověřit tezi, že dochované Tomanovy rukopisy nenabízejí stopy zásadnějších úprav, na straně druhé pak jsme se chtěli pokusit o rozostření podoby Tomanova básnického díla jako autorem definovaného, pevného celku a ukázat tak na vrstevnatost a pestrost jeho básnické tvorby (příležitostná poezie, epigramy ad.). Tento náš cíl může být naplněn také díky vysoké míře ediční zpracovanosti Tomanova básnického díla. Můžeme navázat na výkony předchozích editorů, zejména na první (a dosud poslední) kritickou komentovanou edici Ziny Trochové a Miroslava Červenky, která vyšla jako druhý svazek edice Česká knižnice (ČS, 1997) a která nabídla edičně zpracované sbírky vydané za autorova života (včetně Pohádek krve). Tato edice stojí na pomyslném vrcholu všech dosavadních posmrtných souborných vydání Tomanových sbírek, které byly realizovány v poválečných letech vždy pod jednotným názvem Básně, tj. F. Borový 1949; ČS 1953; ČS 1956 (v rámci Díla Karla Tomana, sv. 1, ed. A. M. Píša); SNKLU 1962; Odeon 1971 (edice Národní knihovna, sv. 86, eds. A. M. Píša a R. Skřeček); ČS 1977 (edice Slunovrat, básnická řada sv. 10, ed. Zina Trochová). V případě básní, které Karel Toman do svých sbírek nezařadil, naše edice navazuje na obsáhlý výbor z těchto veršů, který vyšel jako druhý svazek Díla Karla Tomana pod názvem Pohádky krve a jiné básně v roce 1957 (ČS). V něm editoři Drahomír Šajtar a Jindřich Hauft shromáždili a vedle Pohádek krve otiskli básně z Tomanem autorizovaného výboru Rostlo stranou (1930), dále básně otištěné do té doby jen v časopisech i básně, které do té doby byly jen v rukopisech.

2. Historie textu Tomanova básnického díla

Kritická edice se kromě snahy o zpracování všech dochovaných materiálů snaží také o stanovení relevance jednotlivých dochovaných pramenů. V případě materiálů rukopisné či strojopisné povahy jde především o stanovení autorského podílu na jejich vyhotovení či participaci na redakcích těchto materiálů. Při práci s otisky v časopisech, denících, almanaších nebo sbornících bylo nutno kriticky zhodnotit možný autorský podíl v procesu zveřejnění a vyloučit tak ty příspěvky, které lze chápat jako pouhé přetisky. Následující přehled shrnuje charakter jednotlivých oblastí podle typu pramenů (R, R1, R2... – rukopis; Č, Č1, Č2... – otisk v periodiku či publikaci sborníkového charakteru; A, A1, A2... – knižní otisk):

Rukopisy

Rukopisná pozůstalost uložená ve fondu Karla Tomana v Literárním archivu PNP v Praze, jejímž základem je autorův archiv rozšiřovaný po Tomanově smrti jeho manželkou A. Bernáškovou, podobně jako další rukopisné materiály uložené v dalších fondech, vykazuje značnou různorodost jak v typu, tak i míře dochovanosti pramenů k jednotlivým básnickým textům. Obecně lze konstatovat, že v archivních fondech převažují autografy, které mají víceméně povahu čistopisů, to znamená, že jen v menší míře jsme měli možnost pracovat s dokumenty, jež mají charakter pracovních rukopisů, náčrtů či výrazněji redigovaných verzí. Jestliže se již setkáme s rukopisem, který nese stopy autorových úprav, nejčastěji se jedná o substituce na úrovni slova, změnu interpunkce nebo kvantity. Pro Tomanův rukopisný fond se tedy jeví jako typická absence kompozičních změn na rovině jednoho textu.

Ve fondu Karla Tomana v LA PNP se opakovaně vyskytují textově identické nebo téměř identické rukopisy (např. báseň Září ze sbírky Měsíce), u nichž lze jen velmi obtížně určit funkci, pro kterou byly pořízeny. Některé z těchto rukopisů mohou být snad i pozdějšími autorskými opisy. Ve fondu LA PNP je deponována také řada neautorských rukopisů (A. Bernášková) a strojopisů vztahujících se k posmrtným edicím básní za Tomanova života knižně nepublikovaných.

Osu Tomanova rukopisného fondu v LA PNP tvoří několik rukopisných celků. Jedná se především o čtyři básnické sbírky psané autorovou rukou (uvozeny jsou titulními listy): Měsíce, Torso života (neúplné), Verše rodinné a jiné, Hlas ticha. V případě poslední jmenované sbírky se jedná o pouhý zlomek, který navíc vznikl kontaminací rukopisů různého původu, a tedy je otázkou, zda původcem uspořádání byl sám autor. Dalším větším rukopisným celkem jsou „Epigramy“. Tento sešit obsahuje 14 epigramů s připojeným průvodním dopisem. V tomto případě je nejistý původce fyzické podoby i celkové kompozice. Je možné, že i zde je původ celku neautorský. Vedle těchto větších celků, které de facto kopírují známou podobu knižních vydání, fondy LA PNP nabízejí menší „cykly“ bez obdoby v časopiseckých/knižních otiscích (např.: Tobě, mé peklo a mé nebe...; Smutek diletantů... /fond Lešehradeum/). Paralelně s těmito menšími celky jsou dochovány též zásilky časopisům.

Časopisecké otisky

Otisky básní Karla Tomana v periodickém tisku byly nejdůsledněji zachyceny v Retrospektivní bibliografii české literatury 1775–1945. Z těchto údajů, revidovaných a doplněných dalšími rešeršemi v archivních fondech, vybraných periodických titulech a bibliografických databázích, vychází soubor časopiseckých otisků, které jsou v diplomatických přepisech zpracovány v elektronické edici (dále též Č). Tento soubor obsahuje všechny otisky básní předcházející jejich první publikaci v Tomanových básnických sbírkách. Výjimky z tohoto pravidla, například hromadné přetisky bezprostředně následující první otisk či přetisky neautorizované, jsou alespoň bibliograficky zachyceny v komentářích k jednotlivým básním.

Zmínky o prvních autorových publikovaných básních odkazují k rukopisnému časopisu Zora, jejž vydával studentský okruh soustředěný kolem Hanuše Jelínka a v němž byly dle vzpomínek Karla Sezimy (Z mého života 1945) uveřejněny první básnické pokusy Antonína Bernáška. Chronologická řada časopiseckých otisků pak začíná publikací básně Den štěstí v únoru roku 1895 v oddílu Verše mladých poetů časopisu Niva. Následovaly další otisky v periodikách Niva (1895–1897), Rozhledy (1896–1898), Volné směry (1897–1898), Salon odmítnutých (1897), Zlatá Praha (1898, 1900–1901, 1903 a 1914), Lumír (1898, 1909 a 1917–1918), Nový kult (1899–1900 a 1903), Kalendář neodvislého dělnictva na rok 1900 (1899), Moderní revue (1900–1901, 1903–1905, 1911, 1913 a 1915), Zář (1900 a 1902), Srdce (1901–1904), Letáky (1902), Moderní život (1903), Práce (1905), Obzory (1905), Šibeničky (1906–1907), Lidové noviny (1908–1909, 1920–1921, 1925 a 1937–1940), Karikatury (1910), Ženský obzor (1910), Rudé květy (1911 a 1916), Samostatnost (1911), Umělecký měsíčník (1913), Zádruha (1913), Zvon (1913), Národní listy (1913 a 1917–1919), Venkov (1916–1917 a 1920–1922), Lípa (1917–1918 a 1927), Čechoslovan (1917), Národ (1917–1918), Cesta (1918–1919), Ženský svět (1918), Knihomil (1918), Šibeničky (1918), Nebojsa (1918), Prostějovský rozhled (1918), Republika (1919), Země (1919–1922), Den (1920), Most (1921 a 1923), Rovnost (1921), Klas (1922), Národní kultura (1922), Měsíčník dorostu Červeného kříže (1922–1923), Přerod (1923), Český směr (1923 a 1925), Bratrství (1923), Rudé právo (1924), Trn (1924), Kritika (1924–1925), Československá samostatnost (1924), Moravský legionář (1924), Sever a východ (1925–1926), Národní osvobození (1926, 1929–1930 a 1937), České slovo (1926 a 1935), Novina (1926), Pestrý týden (1927 a 1929), Přítomnost (1927), Kmen (1927), Naše vojsko (1928, 1934 a 1938), Slovenské dielo (1929), Legie (1929), Hlasy mládí (1934), Listy pro umění a kritiku (1934), Ranní noviny (1934), Mladý Zlín (1937), Život (1937), Právo lidu (1938), Naše noviny (1941) a Svobodný směr (1945). Bezprostředně po Tomanově smrti vyšly ještě bloky básní Verše do památníku od Karla Tomana ve Svobodných novinách a Památce Karla Tomana v Kytici (obojí 1946).

Do souboru časopiseckých otisků přiřazujeme též vydání básní v rámci příležitostných neperiodických publikací: v almanaších, sbornících a antologiích Almanach na rok MCM (1899), Lyrický rok 1913 (1913), 1916 sborník: Čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů (1916), Almanach chrudimského studentstva na Majáles roku 1919 (1919), Národ legiím 1914, 1915, 1916, 1917 (1920–1921), Legionářský almanach (1923), Československá poesie sociální. Anthologie československých básní rázu sociálního IV (1925), Trojdílná čítanka pro české školy obecné. Díl II. pro 4. a 5. školní rok (1931) a Hlasy domova. Verše (1940) a v příležitostných a soukromých tiscích In memoriam Po deseti letech. Vzpomínka na Ph. dra V. J. Nováčka (1926), Fráňa Šrámek * 19. ledna 1877. Karel Toman * 24. února 1877 (1927), Karel Hlaváček 1898 (1928), TGM 1850–1937 (1937), Arne Novák zemřel (1940) a Antonínu Trýbovi k 7. březnu 1944 (1944).

Posledním zařazeným souborem jsou básně, které za Tomanova života nevyšly ve sbírkách ani mimo ně a jež byly z rukopisů poprvé otištěny v periodikách: samostatně (Listy Památníku Petra Bezruče 1955) a v rámci cyklů Nápisové netištění (Marginalie 1946), Z netištěných básní Karla Tomana (Kytice 1947), Neznámé epigramy Karla Tomana z doby protektorátu a Neznámá báseň gymnasisty Karla Tomana (Host do domu 1955 a 1957), Z málo známých veršů Karla Tomana (O knihách a autorech 1957) a Epigramy (Host 1997), a v oddílech Rostlo stranou a Epigramy v druhém svazku Díla Karla Tomana (Pohádky krve a jiné básně 1957).

Knižní vydání

Jednou ze zvláštností celku Tomanova básnického díla je brzká autorova snaha o sestavení souborné, dosavadní tvorbu shrnující edice sbírek. Již v roce 1918, tedy dvacet let po vydání debutu, Toman přistupuje k vydání čtyř sbírek pod společným titulem Básně I. Knihu věnovanou Básníku Antonínu Sovovi vydal mimo ediční řady nakladatel František Borový. Soubor přinesl sbírky Torzo života, Melancholická pout a Sluneční hodiny v jejich druhých vydáních, nově přinesl první vydání sbírky Verše rodinné a jiné. Pro toto vydání autor vyřadil ze svého díla Pohádky krve.

Druhé vydání identického souboru bylo vydáno u téhož nakladatele tentokrát pod prostým názvem Básně v roce 1925. Věnování Antonínu Sovovi je přítomno i v tomto vydání. V letech 1928–1937 realizovalo nakladatelství Františka Borového šest samostatně vydaných svazků Souboru veršů Karla Tomana. V této souborné edici také básník naposledy za svého života svolil k přetisku svého debutu, sbírku Verše rodinné a jiné přiřadil ke sbírce Stoletý kalendář:

sv. 1.: Pohádky krve (1928)
sv. 2.: Torzo života (1929)
sv. 3.: Melancholická pout (1930)
sv. 4.: Sluneční hodiny (1932, fakticky 1931)
sv. 5.: Měsíce – Hlas ticha (1932)
sv. 6.: Stoletý kalendář (1937).

Vyvrcholením těchto autorových snah je uskutečnění definitivní souborné edice, kterou na podzim roku 1945 autor připravil pro nakladatelství Fr. Borový. Do této edice nazvané opětovně Básně autor shrnul sedm svých sbírek, přičemž pominul svůj debut a zrušil vazby, které mělo společné vydání Měsíců a Hlasu ticha, respektive Veršů rodinných a jiných a Stoletého kalendáře. Toman pro toto vydání napsal stručnou závěrečnou poznámku:

Verše shrnuté zde v definitivní vydání vznikaly většinou v první čtvrti 20. století a nesou její pečeť. Neměnil jsem v nich nic ani neupravoval, nechť svědčí o době a třeba proti autorovi. – Sbohem, čtenáři. V Praze na podzim 1945. K. T.

Pořadí sbírek v tomto finálním uspořádaní je následující:

Torzo života
Melancholická pout
Sluneční hodiny
Měsíce
Hlas ticha
Verše rodinné a jiné
Stoletý kalendář

Kniha vyšla v roce 1946 poprvé na jaře – tedy ještě za autorova života. Podruhé pak v identické textové podobě ještě téhož roku. Vydání z roku 1946 bylo vnímáno pro další knižní otisky básní jako výchozí.

Přehled jednotlivých sbírek a jejich dalších otisků za autorova života:

Pohádky krve, Tomanův knižní debut, vyšly poprvé autorovým nákladem v květnu roku 1898 v Praze, o komisní prodej se postarala firma Grosman a Svoboda. Autor sbírku dedikoval svému spolužáku z gymnázia v Příbrami Lotaru Suchému. Za autorova života sbírka byla znovu vydána pouze jednou, a to sice v rámci Souboru veršů u nakladatele Fr. Borového (jako sv. 1) v roce 1928. Básně Píseň (Divoký mák si natrhám...) a Pohádka máje byly autorem zařazeny již do prvního vydání sbírky Torzo života.

Torzo života poprvé vyšlo v Praze nákladem Moderní revue s datem vytištění 25. 3. 1902. Od prvního vydání sbírky jsou její součástí dvě básně, jež Toman poprvé knižně otiskl již ve své prvotině Pohádky krve (Píseň /Divoký mák si natrhám.../ a Pohádka máje). Píseň ad usum Delphini byla z druhého a třetího vydání Torza života vypuštěna. Podruhé byla sbírka vydána v Básních I (1918), třetí vydání se uskutečnilo v rámci souboru Básně v roce 1925, čtvrté vydání tvoří druhý svazek Souboru veršů (1929), vydání páté a šesté bylo realizováno v Básních v roce 1946.

Melancholická pout označená podtitulem Básně poprvé vyšla jako druhý svazek Edice Obzorů (nákladem uměleckého měsíčníku Obzory) v Praze roku 1906. Podruhé byla sbírka vydána v Básních I (1918), třetí vydání se uskutečnilo v rámci souboru Básně v roce 1925, čtvrté vydání tvoří třetí svazek Souboru veršů (1930), vydání páté a šesté bylo realizováno v Básních v roce 1946.

Sluneční hodiny vyšly po sedmi letech od vydání Melancholické pouti na konci roku 1913 v Praze v knihovně Vinice (sv. 2), kterou vydával Umělecký měsíčník Skupiny výtvarných umělců. Sbírku autor věnoval svému příteli Emanuelu Haunerovi. Podruhé byla sbírka vydána v Básních I (1918), třetí vydání se uskutečnilo v rámci souboru Básně v roce 1925, čtvrté vydání tvoří čtvrtý svazek Souboru veršů (1932), vydání páté a šesté bylo realizováno v Básních v roce 1946.

Verše rodinné a jiné mají v Tomanově díle zvláštní postavení, neboť sbírka nebyla vydána nikdy samostatně. Její původní zamýšlený název byl Dům nevyslyšených modliteb. Sbírka byla vydána poprvé v rámci souboru Básně I (1925). Druhé vydání vyšlo v Básních z roku 1925. Další vydání Toman realizoval ve vydání sbírky Stoletý kalendář v Souboru veršů (sv. 6, 1937), kdy z Veršů rodinných a jiných utvořil první část knihy. Čtvrté a páté vydání vyšlo v Básních v roce 1946. V prvním vydání v Básních I sbírka obsáhla básně Březen, Leden, Listopad, Červenec a Září, které vzápětí přešly do prvního vydání sbírky Měsíce (1918). Ve druhém vydání v roce 1925 do sbírky přibyly báně Večer a Píseň (Den kalný tiše zavolal...).

Měsíce s podtitulem 1914–1918 poprvé vyšly s ilustracemi Zdeňka Kratochvíla v roce 1918 v Praze u nakladatele Františka Borového (edice Zlatokvět, sv. 9). Básník knihu v prvním (a druhém) vydání dedikoval Lékaři A. Starému. Básně Březen, Leden, Listopad, Červenec a Září byly před otištěním v celku Měsíců poprvé knižně zveřejněny ve sbírce Verše rodinné a jiné v rámci Básní I (1925). Druhé vydání Měsíců vyšlo spolu s prvním vydáním sbírky Hlas ticha roku 1923 u nakladatele Borového. Také třetí vydání bylo realizováno spolu s Hlasem ticha v Souboru veršů v roce 1932 (sv. 5). Čtvrté a páté vydání vyšlo v roce 1946 ve vydání Básní.

Hlas ticha je druhou sbírkou se zvláštním místem v Tomanově díle. I ona vyšla poprvé s podtitulem Dvanáct básní poprvé nesamostatně – a to spolu s druhým vydáním Měsíců – v roce 1923 jako 16. kniha Zlatokvětu nákladem Františka Borového. Sbírka, jež byla dedikována Rudolfu Medkovi, v tomto vydání obsahuje dataci 1914–1918, která ovšem neodpovídá skutečné době vzniku jednotlivých čísel (v průběhu první světové války vznikly jen dvě z básní: Pohřeb, Cizí píseň). Druhé vydání sbírky, opět spolu s Měsíci, bylo realizováno v rámci Souboru veršů (jako 5. svazek) v roce 1932. V obou vydáních Básní z roku 1946 došlo k třetímu a čtvrtému vydání sbírky.

Stoletý kalendář je poslední autorem uspořádanou sbírkou, která s podtitulem Verše pomíchané vyšla jako 20. svazek edice Zlatokvět v nakladatelství Františka Borového v roce 1926. První vydání bylo dedikováno Josefu Koptovi. Druhé vydání sbírky bylo vydáno jako šestý svazek Souboru veršů v roce 1937, třetí a čtvrté vydání je součástí souborných Básní z roku 1946.

Povahu samostatné, za autorova života (a s jeho plným souhlasem) vydané knižní publikace má ještě bibliofilské vydání jedenácti básní z dlouhého časového období 1903–1928, které bylo vydáno pod symbolickým titulem Rostlo stranou. Nerozsáhlou knihu vydal v roce 1930 Prokop Toman ml., který je původcem výběru jednotlivých textů. Druhé, rozšířené vydání knihy Rostlo stranou vydal editor Bohumil Novák v roce 1947.