R2: ***
Bibliografické údaje
***., LA PNP, Praha, fond Zlatá Praha, s. 2
R2
Text
***
To bylo někde dole na Šumavě.
Den zabil jsem v hrách s divoškou tou snědou
a večer v hotelu při černěé kávě
jsem snil a kouřil. Rusý vlas, tvář bledou
jsem cítil v duši, jak ji propaluje
pár šedých očí. Krásných v zadívání,
oddaných očí pár. A nevím ani
jak přišla, stojí u mne z nenadání
divoška snědá, zrakem zabodnuta
do mojich očí. Jako věčnost krutá
a mlčenlivá, ta, jež se vždy smála!
A moje ruce jemně do svých vzala,
šeptajíc tiše: Miláčku... a vedla
mé kroky v noc.
Stál měsíc nad jezerem
a my též stanuli. Na zkácený kmen sedla
a její hlas vibroval zlatým šerem:
„Dnes musím zemřít. Neboť nezemřel
ten, jenž měl být už mrtev. Bez přísah
jsem byla jeho, bral a dával – žel!
jen to dát nemoh’, po čem sen můj práh’:
Milovat toho, který sílu měl
illusi krásy smrtí život dát.
Zbaběle přišel dnes a prosí. Snad
cos ještě žije mezi mnou a jím,
leč je mi cizí už. Jsem unavena
a spát se chce. – – Je trochu divno, vím,
že mluví s tebou takhle cizí žena.
Ty miluješ též illusi – buď zdráv.
Buď s bohem, drahý.“ –
Ráno odjela
bez rozloučení. Třicet moralistních hlav
kývalo seriosně. – Pokoj s ní.
– – –
