R1: Feuilleton z venkova.
Bibliografické údaje
Feuilleton z venkova.., LA PNP, Praha, fond Zlatá Praha, s. 4
Text
Karel Toman
Feuilleton z venkova.
Mezi dvojí hradbou klasů
vzdouvavých a rozhoupaných
tiše jdeme sžehlou mezí.
Nad hlavami hmyz nám hraje
bodající melodii
vzneslých tonů. Bílé nebe
jako peklo líbá nás.
Už jsme mnoho zapomněli
a přec ještě vzpomínáme.
Filigránský zámek v parku,
oh, to byla pohádka!
Toulky, rvačky, smích a láska
a francouzské hodiny.
Seriosní vychovatel
ve fraku a v rukavičkách,
který vraždil útlé květy
latinskými termíny.
A pak ta, ‚on parle français?!‘,
domýšlivá dlouhá husa
s věčně rudým slunečníkem
a s tou hloupou nervosou.
Dej jí pánbůh hodně dětí,
uměla tak s vervou zpívat
Marseillaisu! Zbožňovala
Lamartina, Revoluci
a své černé modlitby.
Vychovatel nebyl Greslou,
nenáviděl experiment,
miloval jen botaniku
a psal verše na Francouzku.
Počestný byl, nepil nikdy
a váš papa oženil ho
s tou hubenou Francouzkou.
Ten váš papa – miluji ho.
Věříte mi, komtesso?
Je mi líto, že teď taky
vyje s vlky. Ubožáček,
chtěl mít ze mne hofráta,
nebo aspoň advokáta.
A je ze mne hloupý bohém,
který pije, kouří, tlachá,
nemá ani špetku taktu
k chudým ani k bohatým,
2.
za to stále prázdnou kapsu.
Leč to už je nediskretní.
‚Je to strašná kapitola
o italské kuchyni‘
jak to psal můj drahý básník
stejným rytmem, jen že vtipněj’.
Vyznávám ho fanaticky,
je můj básník. Rvát se umí
s životem i s idioty,
je můj básník. Síla, velkost,
člověk, smích a nenávist.
A jak žiju v naší Praze?
Ano, drahá, naše město.
Konglomerát všeho češství,
všelijakých literátů,
všelijakých politiků,
professorů, žurnalistů,
učenců a moralistů
a tam dole živoříme
my, ta cháska bohémská.
– Roztočila světlý sluník
a hrst klasů rozdr[*]tila
drobnou rukou. V les jsme vešli,
3.
v tichý, vonný, černý les.
Na mech jsme se usadili,
žvatlali a smáli se
bůh ví čemu. Svět a život,
ten byl někde za lesy.
A my byli jen dva známi,
již se za dlouhý čas sešli. –
... Ale rád mám naši Prahu.
Mám v ní dosti smutných hrobů,
k nimž se modlit nechodím.
Do jednoho uložil jsem
svoji lásku. Štíhlá, krásná,
nejkrásnější v zadívání –
byla skoro jako vy.
Měla ovšem zlaté vlasy
a teď chce to bájné zlato
obětovat divadlu.
Bude někdy velkou hvězdou,
Sarah en miniature.
Pokoj s ní! A nemluvme už,
neptejte se, komtesso.
– – –
4.
