Č1: Feuileton z venku.
Bibliografické údaje
Feuileton z venku. In: Srdce, roč. 1, 1901–1902., č. 6, . únor 1902 (únor 1902), s. 168–169
(více)
V obsahu jako Feuilleton z venku.
Text
Mezi dvoji hradbou klasů
vzdouvavou a rozhoupanou,
tiše jdeme sžehlou mezí.
Nad hlavami hmyz nám hraje
bodající melodii
vzneslých tonů. Bílé nebe
jako peklo líbá nás.
Už jsme mnoho zapomněli
a přec ještě vzpomínáme.
Filigránský zámek v parku,
oh, to byla pohádka.
Toulky, rvačky, smích a láska
a francouzské hodiny.
Seriosní vychovatel
ve fraku a v rukavičkách,
který vraždil útlé květy
latinskými termíny.
A pak ta, „on parle français’!
domýšlivá dlouhá husa
s věčně rudým slunečníkem
a s tou hloupou nervosou.
Dej jí Pánbůh hodně dětí,
uměla tak s vervou zpívat
Marseillaisu! Zbožňovala
Lamartina, Revoluci
a své černé modlitby.
Vychovatel nebyl Greslou,
nenáviděl experiment,
miloval jen botaniku
a psal verše na Francouzsku.
Počestný byl, nepil nikdy
a váš papa oženil ho
s tou hubenou Francouzskou.
Ten váš papa! Miluji ho,
věříte mi, komtesso?
Je mi líto že teď taky
vyje s vlky. Ubožáček,
chtěl mít ze mne hofráta,
nebo aspoň advokáta.
A je ze mě hloupý bohém,
který pije, kouří, tlachá,
nemá ani špetku taktu
k chudým ani k bohatým,
za to stále prázdnou kapsu.
Leč to je už nediskretní.
„Je to strašná kapitola
o italské kuchyni“
jak to psal můj drahý básník
stejným rytmem, jen že vtipněj’.
Vyznávám ho fanaticky,
je můj básník. Rvát se umí
s životem i s idioty,
je můj básník Síla, velkost,
člověk, smích a nenávist. –
A jak žiju v naší Praze?
Ano, drahá, naše město.
Konglomerát všeho češství,
všelijakých literátů,
všelijakých politiků,
professorů, žurnalistů,
učenců a moralistů
a tam dole živoříme
my, ta cháska bohémská. –
Roztočila světlý sluník
a hrst klasů rozdrtila
drobnou rukou. V les jsme vešli,
v tichý, vonný, černý les.
Na mech jsme se usadili,
žvatlali a smáli se
bůh ví čemu. Svět a život,
ten byl někde za lesy.
A my byli jen dva známi,
již se za dlouhý čas sešli.
– Ale rád mám naši Prahu.
mám v ní dosti smutných hrobů,
k nimž se modlit nechodím.
Do jednoho uložil jsem
svoji lásku. Štíhlá, krásná,
nejkrásnější v zadívání,
byla skoro jako vy.
Měla ovšem zlaté vlasy
a teď chce to bájné zlato
obětovat divadlu.
Bude někdy velkou hvězdou,
Sarah en miniature.
Pokoj s ní! A nemluvme už,
neptejte se, komtesso!
