Č1: I dechlo jaro v srdce mé...
Bibliografické údaje
I dechlo jaro v srdce mé.... In: Moderní revue, roč. 21, sv. 29, 1915., č. 1, 8. březen 1915, s. 24–25
Text
I dechlo jaro v srdce mé,
(hlas nocí větrných jsem slyšel,)
šeptalo: Vstaň, a půjdeme. –
Že smutno bylo srdce mé,
já k smutnějším jsem ráno vyšel.
Ne těšitel, leč jako ten,
kdo s trpícími nese hoře,
jsem nahléd’ chatám do oken,
a jak jsem kráčel samoten,
slz cizích zalilo mě moře.
Hrob zamlklý byl každý dům,
a vesnice, toť hřbitov celý.
Když zazněl zpěv, to pohrobkům
a vlastním oklamaným snům
zmučené mladé ženy pěly.
A starých matek černý řad
pokorně bral se ke kostelu.
Na starce u hřbitovních vrat
třpyt slunce vysměvačný pad’,
a ruka sáhla k srdci, k čelu.
I slovo boží jinak zní,
než znělo ještě loni z jara.
Jen hlahol zvonů stejně zní
hlubokou notou smuteční,
když mrtvého kněz pochovává.
A stejným dechem voní zem’
syrových, kouřících se polí,
jak obrací se pod pluhem.
A jako za mátožným snem
cesta se plouží pod topoly.
Jde rozsévač, a mně se zdá,
že zrno elektrické seje,
jež rychle v prsti zapadá
a rychle bohatou žeň dá,
jíž v klasech letní vánek pěje.
