Č1: Poutnice
Bibliografické údaje
Básně. In: Moderní revue, roč. 19, sv. 27, 1912–1913., č. 10, 8. červenec 1913, s. 147–149
Text
Po letech přišla. Zlatohnědý vlas
v západním slunci mihavě se třás’
a v temných očích pohádka se chvěla
těch měst a zemí, o nichž vyprávěla.
– Poutnice žalná, srdce bez domova,
těkavý stíne na orloji světa,
slyš, nevzpomínej. Hořknou na rtech slova,
a marno, aby stará propast kletá
kal zvedla. V bahniskách a sítinách
ať dotlí mládí domýšlivý nach,
kruh zúžil se a zavřel, nové žití
novými květy voní, novým sluncem svítí.
Ve škebli dlaní dvou, dvou teplých dlaní
v bezpečné škebli mír v mém srdci dýše
a radost padá s chladnou rosou ranní
i s písní ptáka, když se budí v líše.
Na prahu domu v stínu věrných stromů
vzpomínka sedá se mnou za soumraku,
leč neteskní. Před soudem drahých zraků
si nevyčítá. Často v podvečer
provází tebe do dalekých měst,
ochotna břímě žalu s tebou nést’
a do přístavů s tebou jde v mlh šer
a šeptá tiše: Bon vent, bonne mer!
