Č1: Nad rakví.
Bibliografické údaje
Nad rakví. In: Niva, roč. 7, 1897., č. 11, 1897, s. 344–345
(více)
Otištěno společně s básní Trpící (Ten filigranský prstýnek...).
Text
Tak ledová ležíš přede mnou,
znavená víčka přimknuta jemně,
jak bledý květ proti suggesci bílého měsíce
a tvářemi ti probíhá lehounké chvění
jak růže by na nich vzpučely
pod dotykem rtů neviditelných,
hektické růže.
Tvé bílé tělo dusí těžká atmosfera minulosti
a hází šedé mlhy do snů mých blouznivých.
Květ vyrvaný jsi byla z vonného sadu
pod čistou modří oblohy,
květ zničený ve skleníku parném
ve žhavých plamenech vášně.
Objetí loktů tvých
žití mě vrátilo,
když příšerná samota v duši mi hýřila
na černých kobercích zoufalství,
když ve vzteku nad sebou,
nad bohem, nad světem vyřknul jsem
ortel prokletí.
Tys vešla v duši mou
jak jásavý paprsek jitra
do černých zvlhlých sklepení noci
a myšlénkám mým a snům,
nemocným vězňům přede dnem popravy,
svým kouzlem jsi vrátila
mladosti svěžest a pel.
Z tvých ramen objetí pil jsem číš úkoje –
ó kde dnes jejich chvějivé teplo,
kde sladká vůně rtů
a měkká zvlnění ňader?
Ve propast nebytí, věčného prázdna
jsi vplula jak vonný dech květů.
Už nevlíbám růže ti na líce,
teď mám jen modlitbu
a píseň, již liju ti na ňadra,
– jak mohla jen tak zledovět po mých polibcích? –
píseň, v níž pláče duše má
v bolestné touze za tebou,
jež znalas mé bolesti,
jež bylas mi sestrou,
mou milosrdnou sestrou u lůžka nemocných snů.
Ó, ať proklíná pokrytecký svět,
já s láskou ti žehnám,
já chvíle tvých objetí a útěšných slov
uzavru v křišťalový flakon vzpomínek
a parfumem jich opojím své verše
a v modlitbách všeptám květům na hrobě tvém
a vzduch je vypije a vítr rozvane v aether
a hvězdy zdivené za jasných nocí
se budou chvět tvým jménem,
(jak teď je dýší žluté smuteční svíce)
když za tebou rozpínat budu
v snech marná objetí.
