Č2: Paříž.
Bibliografické údaje
Paříž. In: Ženský obzor, roč. 9, 1909–1910., č. 8, 1910, s. 179–180
Text
Polední prudké slunce lije
žár bílý v dlažbu. Melodie
uspaná fádní vzduchem chví.
A mezi břehy světlých domů
proud povozů se chvatně řítí
a mužů dav a žen, jimž nítí
zornice svaté šílenství.
Vteřino světla, hřej a zpívej!
Květino lidská, kvěť a kývej
věčnému slunci vděčně vstříc.
V aleji starých vážných stromů
chlad líbá čela orosená
a muži ruku stiskne žena,
po práci živě žvatlajíc.
A v parků zelený ton tmavý
zní pyšným skoupým hymnem slávy
bronz děl, v pomníky přelitá.
Ctnost, hřích a zločin. Krev a zlato.
Tak mluví Bastilla i křeče
lva Belfortského, krev z nich teče,
řeč minulosti veliká.
Než dosní duše sen ten rudý
tvé lampy vzplály, tvoje bludy,
tvůj chaos marnivý se zdvih’.
Hmyz Evropy i Ameriky
a hmyz všech pěti dílů světa,
opilý, omámený létá
kol světel tvých, kol světel tvých.
V zrcadlo růžné mění nebe
tvá noc, bys mohlo zhlížet sebe
a ironicky pak se smát,
ó město! Chladné alkoholy
i tvoje ženy omamují
a krev i mozek otravují,
leč nutno pít a jedy ssát.
Když v chladném jitru v posled vzplane
tvá vise v hlavě mdlé a štvané,
jde poutník s láskou k domovu.
Z tvé kouzelné se napil šťávy,
tvůj fluid vstřebal, tvojí síly,
umění tvého přelud bílý,
však nevrací se poznovu.
