Č1: ***
Bibliografické údaje
***. In: Moderní revue, roč. 7, sv. 12, 1900–1901., č. 2, 8. listopad 1900, s. 60
(více)
Otištěno společně s básněmi Smutný večer (Světla žhnou, rety žhnou...) a Podzim (Hle, stříbrná hvězda...).
Text
Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil
dumavě teskný. Bez nápisu,
kdo líbal, miloval, kdo zradil.
Tvou prudkou hlavu ostře leptá
sen, věrný ryjec delikátních rysů.
V těch rtech cos chví se ještě, šeptá.
Proč víc jsme chtěli? Prsten, v němž se snoubí
nebe a peklo, bolest, temné pudy,
bytosti naše semknul v mračné hloubi.
A poutáni, odpuzováni,
žili jsme znova všechny staré bludy
od počátku až do skonání.
Až tvoje duše měla sílu
zlomit se sama. Žlutě hasnul den
a západ žehnal tvému dílu.
Měj díky za ten nový život, drahá.
Ať ironicky k smrku nachýlen
kříž vedle civí s hrobu sebevraha.
